Co mělo bzučet, nebzučí. Hmyz nebezpečně mizí

Bohumila Špačka, editora MF DNES

Začíná vrcholné léto. Příroda propadá zuřivé aktivitě, lidé naopak v práci citelně polevují a vyrážejí na výlety, aby byli té hyperaktivní flóře a fauně blíž.

A všichni víme, jak má takový správný výlet vypadat. Je vedro, vy se vlečete po turistické značce polní cestou mezi dozrávajícím ječmenem a pšenicí, těšíte se na jedno orosené a všude kolem vás to bzučí, cvrká, drnčí, bzíká a bzunká. Rytmické hlasité cvrkání cvrčků, táhlé melancholické tóny sarančat, vyladěné zvuky křídel zvědavých pestřenek, varovný hukot hovada... Vlastně ne.

V posledních letech na takových výletech všechno souhlasí – vedro, cesta, obilí, žízeň... jen ten bzukot nikde. Nic nebzučí.

Hmyz mizí. Mizí už léta. Ale teď mizí takovým tempem, že to je nápadné i laikům.

Entomologové, profesionální znalci hmyzu, už dvě dekády zveřejňují studie, že s hmyzem se děje něco špatného. Tenhle vědní obor má nicméně v genech určitou nevýhodu – veřejnosti připadá legrační.

Takového jaderného fyzika si lidi představují jako prudce inteligentního soustředěného muže, který na nějakém úžasném obrovském zařízení v podzemí dělá důležité experimenty, jež rozhodnou o budoucnosti lidstva. Kdežto když se řekne entomolog, vybaví se lidem... potrhlý lovec motýlů Castlepool z filmů o Vinnetouovi.

Práci entomologů proto veřejnost obvykle nevěnuje valnou pozornost. Ani jejich letitému upozorňování, že hmyzu ubývá.

O bezprostřední budoucnosti lidstva přitom právě entomolog v téhle době může mít přesnější informace než jaderný fyzik.

Na hmyzu, i když na to ta žoužel nevypadá, je naše civilizace životně závislá.

Asi před čtyřmi lety si však varování odborníků všimli novináři z velkých redakcí a povědomí o tom, že hmyz má problém a my s ním, se začalo šířit.

Začali jsme si všímat toho, že máme čistá přední skla aut. Zatímco dříve nebylo v létě po pár kilometrech rychlé jízdy pro samé rozmáznuté mouchy vidět na cestu, teď je na skle moucha sem, moucha tam. Počítání much rozpláclých na čelním skle auta je mimochodem zcela seriózní vědecká metoda, jak výskyt hmyzu zapsat do čísel. Hmyz se totiž z podstaty věci sčítá celkem špatně – neposedí a neposedí.

Všímáme si i toho, že skoro vymizeli motýli. Dřív se letní vzduch různými babočkami, modrásky, okáči nebo otakárky hemžil. Dneska je vzácnost potkat i obyčejného běláska. A můry? Kdy jste například naposledy viděli krásného sametově hnědého přástevníka s červenými zadními křídly? Před deseti lety? Před dvaceti? Kdysi jich přitom kolem každé lampy kroužilo několik.

Úbytek hmyzu se navíc, jak se zdá, začíná projevovat i výše v potravní pyramidě. Třeba vlaštovky. I ty jako by ubývaly. Člověk z toho nemá zrovna dobrý pocit.

Na příčinách tohoto úbytku se entomologové úplně neshodnou. V silném podezření je zemědělství. Nejen kvůli chemii – ta se koneckonců dříve používala daleko drastičtější a hmyzu bylo dost. Ale podle vědců i proto, že zemědělci jsou příliš pečliví, louky kosí naprosto precizně a žádný plevel jim neunikne.

Aspoň radnice měst pod tlakem veřejnosti trochu ubraly na důslednosti v sekání trávníků a nechávají trávu dýchat. Brouci a motýli děkují.

Je ovšem otázka, zda to bude stačit. Tomuhle problému by měl věnovat značnou pozornost i stát, který si platíme, aby naše problémy řešil.

Jinak nám ze všech těch tisíců druhů hmyzu a dalších piditvorů v přírodě zbudou jen dva.

Kůrovec a klíště.