Máme svůj tým, jásají Andílci školníka Michala Davida
Existuje zvláštní kategorie, jíž se říká „až dojemně nepovedené“, a do ní spadá filmový muzikál Andílci za školou.
Vypráví o dnešních patnáctiletých, ale hrají je vesměs dvacetiletí, navíc v aranžmá, které připomíná spíš besídku pro desetileté.
A třebaže nechává hrdiny promlouvat o jejich světě sociálních sítí, stojí mimo něj, dokonce snad hlouběji v historii než letití Básníci, kteří vedle Andílků působí mladistvě, moderně, buřičsky, vtipně a vzdor hře na amatérské studentské divadlo naprosto profesionálně.
Jako v SuperStar
Sice hned úvodní song snímku slibuje, že „jízda nastává“, o podívané však nemůže být řeč, pokud se jí nemíní opakované záběry na lýtka Kateřiny Brožové coby komisní ředitelky školy.
Něco zachraňuje představitel třídního učitele Petr Kolář, který do povšechného popu vnáší alespoň rytmicky bigbítový nádech, byť s texty typu „pódia jsem býval král“. Naopak zcela mimo vlastní zpěv se drží autor hudby Michal David v roličce školníka.
Choreografie je monotónní, prakticky si nehraje ani s prostředím, ani s prostorem, vůbec nejslabší položku však překvapivě zosobňují ledabylé texty, kterými se Lou Fanánek Hagen snad nemohl zabývat déle než půl dne. V čele s jásavou skladbou Máme svůj tým, která zní jako z povinné hymny SuperStar.
Andílci za školou Opsaná Pomáda
Neobratnost
Co se příběhu týče, jde o slepenec několika amerických vzorů, počínaje seriálem Glee, v němž se ustaví školní sbor, a konče legendární Pomádou. Neboť také v Andílcích stojí v popředí nicotné zápletky nová spolužačka z folklorního souboru, která despekt svých vrstevníků prolomí poté, co se ze vzorné putičky promění ve svůdnou dorostenku od účesu až po těsný černý úbor. Pochopitelně se též kolem ní točí třídní idol, který o ní zpívá „s Nikolou mi čas utíká, poslouchám vše, co jen říká, se zájmem, když spolu po chodbách jdem“.
Z jiných časů
Neobratnost pubertální love story vyvažují alespoň energie, živelnost a dychtivost představitelů filmových „deváťáků“. Kde však již vládne vyložené trapno, je svět dospělých s nádechem nejlacinější dráždivosti, kterou zastupují jednak kanadské žertíky s obnažováním plačtivé pedagogické stážistky a jednak lepkavě šlehačkové sbližování ředitelky s urostlým hasičem.
Dejme tomu, že dotyčné pasáže mají vyrobit zdání komedie v opatrné úpravě pro nezletilé. Hlavní problém ovšem tkví v tom, že právě své hrdiny a jejich případné fanoušky si tvůrci vysoustružili podle modelu z jiných časů.
Těžké počty
Fakt, že rokenrol je v jednadvacátém století považován za odvážný, novátorský, nebezpečný, dokonce „satanistický“typ hudby, který děti přitahuje jako zakázané ovoce, je k smíchu i k pláči. Možná by se autoři divili, jakou muziku dnešní teenageři ve skutečnosti poslouchají – kdyby si nemuseli lámat hlavu spíše tím, jak do filmu zakomponovat početné sponzorské odkazy v čele s jistou pojišťovnou.
Body pro chudičké Andílky za školou se skládají dohromady opravdu těžko. Čiré milosrdenství přihodí pět procent za několikaletý odklad premiéry zaviněný covidovou pandemií. Deset procent lze připsat jediné zajímavější postavě, mladší sestře hrdinky, kterou za úplatu dokáže tvrdě kompromitovat.
A deset procent si vyslouží závěrečný titulek sdělující, že film vznikl bez příspěvku ze Státního fondu kinematografie i jakékoli jiné veřejné podpory a že „jsme na to hrdí“.
To se cení. Protože u nás už vznikly i jiné kousky podobně pochybné kvality, na které přitom veřejné peníze přitekly. Kdežto Andílci si za své prohry i výhry ručí sami.