Zub Lumumby se vrací Kongu
Děti si na Belgii vybojovaly to, co zbylo z otce
Snad ještě žádnému zubu se v moderních dějinách nedostalo takové publicity. Když dáte do Googlu slova Lumumba a dent, což je francouzsky zub, vyleze na 700 000 článků. Když hledáte anglicky, je jich dalších 570 000.
Teď ten zub poletí z Bruselu do Afriky, pak dokonce absolvuje turné Kongem. Nejdřív zavítá do rodné vesnice svého bývalého majitele, potom do města Kisangani, kde konžský hrdina boje za nezávislost Patrice Lumumba působil, potom do vsi Shilatembo, kde ho zabili, a potom do hlavního města Kinshasy, kde pro zub postavili mauzoleum.
Je zlatý, protože byl hodně zkažený. Ale o to nejde.
Dnes ho v Belgii oficiálně převzaly Lumumbovy děti po boji, který byl hodně dlouhý. Je to jediné, co zbylo z jejich otce, jenž přivedl Kongo v roce 1960 k nezávislosti a poté byl brutálně zabit a rozpuštěn v kyselině sírové.
KINSHASA
Je to ale také doklad, jak magické je pořád jméno Patrice Lumumba. Současně i důkaz, jak drsně se vedla studená válka a jak Belgičané koukali na Konžany, neboť belgický policejní komisař Gérard Soete, který si zub vzal z Lumumbovy mrtvoly jako suvenýr, ho ještě v roce 1999 popsal slovy, že jde o něco „jako loveckou trofej“.
Vlastně si jako „lovecké trofeje“vzal ty zuby dva a k tomu si uřízl několik prstů. Někam je zašantročil, takže teď se do země otců vrací jen jeden zub.
Vše začalo 30. června 1960, kdy belgický král blahosklonně oznamoval Konžanům, co všechno hezkého pro ně Belgie udělala a teď že jim dává nezávislost. Belgičané čekali, že vše půjde postaru, jen v nových kulisách, a tak je šokovala razantní odpověď budoucího premiéra. Tím byl mladý, neobyčejně rtuťovitý poštovní úředník a obchodník s pivem Patrice Lumumba.
Měl být proč drsný: Kongo bylo nejděsivější případ evropské brutality v Africe, opravdové srdce temnoty. „Svobodný stát Kongo“byl koncentrákem, kde se lidem, kteří nesplnili dodávky kaučuku, sekaly ruce. V období 1885 až 1908 tam zahynula polovina obyvatelstva, což bylo deset milionů lidí.
A tak se ihned ukázalo, že Konžané si představují nezávislost jinak než Belgičané, jen vůbec nevěděli jak. Kongo od prvních dnů slavilo svobodu vzpourami, masakry, anarchií a separatismem. V zemi přistálo na pár stovek belgických parašutistů, aby chránili Belgičany, jimž šlo o krk. Konžané to chápali tak, že Belgie zase zabírá jejich zemi.
Aby si pomohl, pozval Lumumba do Konga Sovětský svaz. Moskva měla v zemi velikou ambasádu, a jak vzpomínají pamětníci, sovětští poradci byli všude možně včetně telefonních ústředen.
Protože byla studená válka, vypukl poplach, že z Lumumby bude africký Fidel Castro a obrovské Kongo se stejně obrovskými ložisky kobaltu, uranu a diamantů spadne do sovětského tábora.
Brian Urquhart, britská legenda OSN, po letech napsal, že Lumumba nebyl komunista, jen zapálený nacionalista bez ideologie, jemuž bylo jedno, s kým si plácne. Ostatně
Lumumba a jeho „slavný“zub
sám napsal: „Pokud bude nutné odvolat se na ďábla, abych zachránil zemi, udělám to bez váhání, protože jsem přesvědčen, že s plnou podporou Sovětů ze všeho vyjdu vítězně.“
Byl naivní, Kreml by ho už nepustil. Ta vidina se Západu nelíbila, takže bylo pár zpackaných atentátů.
Nakonec to zařídil Lumumbův vyvolený voják, plukovník Mobutu, jenž si tím umetl cestu k ovládnutí Konga na desítky let a takovému majetku, že byl jedním z nejbohatších lidí světa. Lumumba se tudíž ani nestačil v premiérské pracovně ohřát a byl zajat a letadlem dovezen katanžským rebelům. To bylo v září 1960. V zimě ho pod belgickým dohledem mučili, zabili, pohřbili, pak znovu vykopali, odvezli 150 kilometrů dál, zakopali, opět vykopali, pak rozsekali na kousky a rozpustili v žíravině. To aby nemohl vzniknout pomník.
Při té příležitosti si komisař Soete vzal své „lovecké trofeje“.
Pak bylo desítky let ticho, během nichž však mýtus Lumumby jako jednoho z největších bojovníků Afriky za nezávislost žil dál. Lumumba byl legendou, protože smrt zabránila, aby se podobně jako většina vůdců té doby v dalších letech znemožnil a stal diktátorem. Stal se z něj mučedník.
Soete se roku 1999 dokumentaristům před smrtí pochlubil, jaké suvenýry si z Konga přivezl. A v roce 2016 jeho dcera řekla, že má jeden zub doma.
Pro Lumumbovy děti to musel být hrozný pocit vědět, že ho má někdo doma jako trofej. Přirovnávali to k stínítkům lamp, které si nacisté potahovali kůží obětí. Lumumbova rodina podala stížnost, načež belgická prokuratura zub zabavila a uložila do sejfu. Lumumbovi pak marně žádali Belgii o jeho vydání.
Předloni napsala Lumumbova dcera velmi silný otevřený dopis přímo belgickému králi, v němž říká: „Proč byly otcovy ostatky po té strašlivé vraždě odsouzeny k tomu, aby zůstaly věčně bloudící duší bez hrobu, který by mu poskytl věčný odpočinek?“
Silná, působivá slova. A belgická protahující se ostuda.
Ale stejně to trvalo dva roky, než zub Patrice Lumumby přestal být suvenýrem a zahájil cestu domů.