Ukrajina krvácí, abychom my žili v pohodě
Petra Bíska, spolupracovníka MF DNES
Od stanice tramvaje nebo autobusu je to k mému bytu ve věžáku v pražských Ládvích čtyři pět minut lehké chůze. Nejdřív mě schody vyvedou z podchodu na plácek, který byl – podobně jako celé sídliště – v 70. letech urbanisticky výborně začleněn. Po stranách ohraničený přízemními budovami vytváří malé nákupní středisko, jemuž vévodí supermarket. Ve vestibule sídlí skvělá švadlena, která také slouží jako sběrna čistírny, a výrobce skříní na zakázku. Jako všude v naší zemi, i zde najdeme vietnamský obchod se zbožím všeho druhu. O kus dál se daří opravně bot. Všechno tu není nové, zářící a funkční, je tu bohužel i zavřená hospoda a zastavárna. Současně je tady ale i pobočka bratrské církve. Že by vyslaná, aby občanům dala možnost se zastavit a zamyslet?
Hned za obchodním pláckem jsou do čtverce seskupeny čtyři zateplené jedenáctipatrové činžovní domy rozmístěné tak, aby nevytvářely dojem soupeření o travnatý prostor plný vysokých stromů, převážně lip, protkaný chodníčky a lavičkami. Místa je dost, aby se do horní třetiny pohodlně vešla populární pivnice a do dolního kouta plůtkem ohraničené pískoviště s houpačkami pro děti. Všude lidé, kteří posedávají, venčí psy, jdou do práce nebo se vracejí z nákupů.
V přízemí věžáků jsou drobné služby – večerka, řezník a kadeřnictví, kousek dál květinářství, opravna počítačů, prodejna medu a medových výrobků, pekárna, praktický lékař, zdravotní laboratoř... U metra je velké nákupní centrum s kulturním domem, pivovarem, poštou, knihovnou a dalšími obchody, policejní stanicí, lékárnami a bankami. Kolem jezírka uprostřed sídliště vozí maminky kočárky, špunti se prohánějí na kolech, na hřišti kopou do mičudy kluci, o víkendu pak jejich tátové soutěží v nohejbalu.
Ze svého okna vidím rozsáhlou třípatrovou školní budovu s rovnou střechou. Před ní je betonové prostranství, jež nedávno oživily nově vysazené stromy. Ráno a kolem druhé odpoledne je tu mumraj mládeže od prvňáčků po maturanty. V levém křídle je totiž učňovská škola potravinářská, uprostřed soukromá střední, napravo Základní škola německo-českého porozumění.
Nejraději vidím, jak se ráno děti s brašnami na zádech hrnou v doprovodu maminek do školy, ale i občasný tatínek se objeví. V 11 hodin se opět vyrojí, a seřazeny podle tříd odpochodují na oběd do nedaleké školní jídelny. Hemžení se opakuje po druhé hodině. Mám ale dojem, že ranní energie je výraznější než ta odpolední, jako kdyby se domů nechtělo.
Za školou je velké hřiště, kde o přízeň veřejnosti soupeří tenisový klub a plážový volejbal. Nad střechou školy se zelenají vršky stromů rozsáhlého Ďáblického háje, který nás chrání před severními větry. Rád tam chodím na procházku, vyčistit si hlavu, poslechnout datla. Na okraji lesa je pro veřejnost otevřená hvězdárna s pravidelnými programy. Z vrcholu kopce je výhled do kraje – Milešovka, Trosky, Ještěd, vpravo v zimě svítí sníh na vrcholcích Krkonoš. Pod hvězdárnou se v ohradě prohánějí koně. Je tu v podstatě všechno, co člověk potřebuje k pohodlnému a klidnému životu.
Žije se tu dobře, v bezpečí a pohodě. Je však pošetilé přijímat to jako samozřejmost. I sem může raketami dosáhnout válečná hrůza. Jak tomu můžeme zabránit? Pokračovat v podpoře Ukrajiny, jejíž otcové a synové umírají i za nás.
Aleksej, otec tří dětí, syn českých Ukrajinců (otec volyňský Čech), padl minulý týden v bojích u Mykolajivu. Jeho rodiče, kteří už dlouho žijí a pracují v Česku, odjeli na Ukrajinu v naději, že budou moci pohřbít jeho tělo.