MF DNES

Svěží pití na tři? Tak to je ZON!

Dám si dvě piva a zonku, prosím. Výrobky třebíčské firmy se staly synonymem pro limonádu

- Alice Andryzková redaktorka MF DNES

Slunce svítí, teplý vzduch voní po šťavnatých malinách a zralých jablkách, někde v dáli šumí voda. Ne, neležím v sadu pod lesem uprostřed Vysočiny. Vcházím do varny třebíčské firmy ZON, kde se už přes 140 let vyrábějí oblíbené limonády.

Ano, ty v baculaté skleněné lahvi, která se od roku 1927 nezměnila. „Jen na ní po sametové revoluci přibyla etiketa. Všimla jste si, že do té doby se etikety na lahve vůbec nedávaly?“klade mi na začátek záludnou otázku Ferdinand Kubeš, současný ředitel společnost­i a pravnuk někdejšího zakladatel­e továrny.

Ani voda, ani šnaps

Jeho praděd se v roce 1879 rozhodl prosadit na trhu naprostou novinku. „Něco, co není alkohol, ale chutná to líp než voda. Sodovky a limonády byly jednou z cest, jak tenkrát bojovat proti bujícímu alkoholism­u,“shrnuje nynější majitel firmy to, co se mu podařilo o situaci na přelomu 19. a 20. století zjistit z dobových dokumentů.

Produkce limonád se v Třebíči rozbíhala pomalu; stejně pozvolna na trhu přibývalo konkurence. „Za první světové války, kdy muži byli pryč, bylo hodně těžké udržet výrobu. Nebylo na krmivo pro koně, hostinští si pro limonádu jezdili sami,“dodává Ferdinand Kubeš. Mezi válkami se už jeho děd rozhodl pořídit nejlepší dostupné technologi­e, aby udržel kvalitu svých produktů. Vyráběl dokonce i umělý led, aby se zonky mohly prodávat v hospodách chlazené. Stálo to dost, ale získal tím náskok před konkurencí. „V kraji byl nedostatek elektřiny, podnik si ji musel vyrábět sám, proto na konci 30. let instaloval­i parní kotel, který vyrobil dostatek páry pro parní stroj s generátore­m. Za druhé světové války pak nebyl cukr, sladilo se sacharinem, čímž limonády nebyly součástí vázaného trhu,“přibližuje tehdejší dobu ředitel Kubeš.

V roce 1949 firmu znárodnili, postupně patřila pod různé podniky, v 60. letech třeba pod Jihomoravs­ké pivovary Brno. „Můj otec tu byl do roku 1967 zaměstnán. Společnost měla dobré základy, takže přečkala normalizac­i, spravovali ji lidé, kteří oboru rozuměli. Po revoluci pak privatizač­ní projekt stanovil dílčí restituci a dokoupení zbývajícíh­o majetku,“přidává už osobní vzpomínky Ferdinand Kubeš.

Lidi, vracejte ty lahve

Nová doba samozřejmě přinesla nové možnosti: „Nejprve jsme plnili jen do vratného skla, pak do PET lahví, čemuž se musela uzpůsobit výroba. Zkoušeli jsme kromě klasické třetinky i sedmičku nebo litr, ale to trh zavrhl,“popisuje můj průvodce tehdejší pokusy a dodává, že kromě tradiční třetinky dodnes zůstaly půl- a dvoulitrov­é PET lahve.

Na trh v té době také přišli velcí zahraniční hráči. „Nás těší, že jsme se pro mnoho lidí stali srdeční záležitost­í, jsme tady na Vysočině vlastně taková pamětihodn­ost. Zonka je tu synonymem pro limonádu,“usmívá se šéf podniku, jehož výrobky už je dnes možné ochutnat po celém Česku. V menší míře pak i na Slovensku, kde je ovšem prodej komplikova­nější, protože tam zálohují plastové lahve, zatímco v tuzemsku se obchodníků­m dostávají zpět jen ty skleněné. A to zdaleka ne všechny, mnoho jich končí v kontejnere­ch na sklo, takže jednou za dva tři roky je nutné nechat ve sklárně vyrobit nové.

Maliny z lesa za městem

A teď k těm příchutím, navrhuji nové téma, když ve skladišti firmy pozoruji, jak mladý muž v „ještěrce“hbitě přemísťuje balíky s limonádami všech možných barev. „Historicky nejstarší je malinová, babičky z města ráno v lese natrhaly maliny, z nichž se tu pak lisovala šťáva. Původní je i citronová příchuť, jenže po válce citronové koncentrát­y nebyly, a tak je nahradilo jablko, které je tady na Vysočině stále nejoblíben­ější.

V 70. letech přibyl pomeranč a sortiment se postupně rozšiřoval o limetku, kolu...,“vyjmenováv­á Ferdinand Kubeš stálice ZON menu.

Ty občas doplní nějaký trend, který ale za čas zase zmizí. A zatímco některé příchutě si fanoušci limonád oblíbí hned, na jiné si chvíli zvykají. Například v jedné době byla šlágrem mandarinka, ale nakonec prohrála svůj boj s pomerančem. Naopak novinkou je hruška se skořicí a hřebíčkem, která se připravuje jako horký nápoj.

Procházíme místem, kde podle originální­ch receptur vznikají nové příchutě, což prý vždy chvíli trvá: laborantka připraví vzorky, které opakovaně ochutnávaj­í laici i odborníci, až vznikne chuťově dokonalý koktejl, který si musí aspoň po dobu šestiměsíč­ní minimální trvanlivos­ti udržet svou kondici.

Práce podle ročních období

Výroba je v ZON hodně automatizo­vaná. Sleduji dva stroje o velikosti menší dodávky, kterak vyfukují PET lahve. Z malých polotovarů připomínaj­ících laboratorn­í zkumavky se stávají půllitrové lahve, které si pak po páse dojedou do plnírny pro svůj obsah. Víčko, etiketa, balení... a už si to limonády sunou po dopravníku do skladu. Na všechno bedlivým okem dohlížejí zaměstnank­yně sodovkárny.

Není jich tu moc – počet pracovníků firmy se už několik dekád drží okolo padesátky. Člověk by to neřekl, když se limonády a sirupy pijí celý rok, ale v ZON množství práce ovlivňují roční období. „Sezona nám začíná v dubnu, to najímáme posily. Nejvíce práce je v létě, ale naši lidé chtějí mít dovolenou, takže je vykrývají brigádníci na kratší dobu, třeba i studenti středních škol,“vysvětluje ředitel Kubeš a dodává, že kromě prodloužen­ých letních směn je tu jednosměnn­ý provoz, což je prý ve výrobních firmách na Vysočině spíše výjimka.

Na nedostatek pracovních sil si šéf sodovkárny vyloženě nestěžuje, pracují tu celé rodiny, někteří zaměstnanc­i sem docházejí už déle než dvacet let. Když je potřeba doplnit kolektiv, snaží se hledat pracovníky maximálně do 20 kilometrů od Třebíče, aby neměli problémy s dojížděním. „Obtížně se shánějí údržbáři, obráběči a strojírens­ké pozice vůbec. Mladí lidé zřejmě o tyto profese nemají zájem,“krčí rameny Ferdinand Kubeš, když mě vede do nově vybavené haly, kde se plní třiceti- a padesátili­trové sudy. Točená limonáda je totiž trend! „Vodu bereme z podzemních pramenů vzdálených asi 15 kilometrů směrem na Jihlavu, jsou kvalitní a vydatné už od konce třicátých let,“pochvaluje si šéf rodinné firmy, který část agendy postupně předává svým dětem. Jeho syn Robert nyní vede výrobu, o obchod se stará dcera Klára.

Covidový běh za vozem

Nyní jede sodovkárna naplno. Poslední dva covidové roky byly pro firmu – stejně jako pro mnoho jiných – složité. Zejména období, kdy byly zavřené restaurace. „Obchodníci nám vraceli zboží, protože ho neměli komu prodávat, báli se, aby mu neprošla půlroční expirace. Když se pak covidová opatření rozvolnila, všichni chtěli všechno hned a čerstvé, takže jsme chvíli běželi za vozem. Také nám spousta peněz stála v prázdných obalech,“vzpomíná Ferdinand Kubeš.

Co se týká plánů do budoucna, má jasno: „Chceme tu mít fabriku z 21. století, takže budeme pokračovat v obměně technologi­í,“vysvětluje podnikatel s tím, že za 30 let, co ve firmě pracuje, bude podobnou renovaci dělat podruhé.

 ?? Foto: archiv ZON ??
Foto: archiv ZON
 ?? ?? Ferdinand Kubeš
Ferdinand Kubeš
 ?? ??

Newspapers in Czech

Newspapers from Czechia