Když si oběť vyříká bolest s násilníkem
Petra si prošla znásilněním. Pak mluvila s pachateli těchto činů. Jde o druh pomoci obětem.
Když jí bylo devatenáct, zažila Petra Sokolová znásilnění. V baru jí někdo hodil drogu do pití a probrala se až po několika hodinách, uprostřed nedobrovolné soulože.
Třináct let o tom s nikým nepromluvila, ale i později měla pocit, že chyba byla také na její straně, že si měla dávat větší pozor. Překlenout pocity méněcennosti, ublížení, strachu a zmatku jí nakonec pomohl až po čtyřicítce speciální projekt, v němž se setkávají oběti nejrůznějších trestných činů s vězni. A o tom, co se jim přihodilo a co prožívají, diskutují.
„Celou tu dobu jsem hledala, v čem jsem jiná. Upínala jsem se k tomu, jak se od skupiny pachatelů liším. Bála jsem se jich, nerozuměla jsem jim. Pak jsem dostala příležitost se s některými vězni potkat a bavit. Měla jsem čas přemýšlet o zodpovědnosti, vině vlastní i vině druhého a o tom, jaké jsou hranice oběti. Pochopila jsem, že zas tak jiná nejsem. Nemůžu říct, že bych nikomu neublížila. Třeba v argumentaci a hádkách dokážu taky pořádně útočit. Zjistila jsem, že jsme vlastně stejní, jenom jsou v našich životech jiné okolnosti, a proto jsou z toho jiné příběhy,“vypráví Sokolová.
Dialogy s pachateli, kteří se dopustili sexuálního násilí, ale i dalších trestných činů, vedla několik týdnů. Připravovala se na ně po psychické stránce, podobně jako vězni procházeli speciální přípravou. „Pomohlo mi to upustit vnitřní tíhu, kterou jsem cítila pokaždé, když se zmínilo sexuální násilí. Nebo kdykoli jsem se večer ocitla v baru. Nechala jsem odejít také velké množství negativních emocí, jako třeba vztek. Urovnala jsem si, kdo jsem a jak si stojím. A smířila jsem se s tím,“dodává Petra Sokolová.
Budování mostů
Program Mezinárodního vězeňského společenství s názvem Building
Bridges (Budování mostů), do nějž se zapojila, spadá do oblasti takzvané restorativní justice. Ta zdůrazňuje, že trestný čin změní životy lidí a dlouhodobě dojde k narušení mezilidských vztahů. Snaží se o to, aby se při nalézání spravedlnosti naplnily potřeby oběti, aby pachatel převzal odpovědnost za následky svého chování a aby se zapojila i celá komunita.
Restorativní programy využívají třeba v Belgii a Norsku. Nový Zéland umožňuje mladým pachatelům a jejich rodinám, aby se podíleli na návrhu trestu. A ve Finsku se dokonce potkávají rodiče nebo blízcí příbuzní zavražděných dětí přímo s jejich vrahy. U nás se zapojily mimo jiné věznice Vyškov a Pardubice. „V létě jedeme do Finska na školení. Model vrah – rodič oběti zřejmě přebírat nebudeme, nicméně bychom chtěli načerpat co nejvíce zkušeností ohledně proškolování mediátorů. A vůbec organizátorů setkání,“nastiňuje Tereza Řeháková, ředitelka programů z Institutu pro restorativní justici, který se netradiční justiční přístupy snaží přiblížit lidem.
V tuzemsku mají takové přístupy podporu ministerstva spravedlnosti, zmínka o podpoře restorativní justice je i v programovém prohlášení vlády.
Uvědomí si svou vinu
Větší zájem o setkávání ve věznicích mají podle Institutu pro restorativní justici spíš vězni než oběti.
Je to třeba proto, že organizace pečující o oběti o programu Building Bridges neslyšely, ale i kvůli nedůvěře v restorativní přístupy.
Sokolová při setkávání s pachateli zjistila, že i oni řeší problém, jak událost zpracovat.
„Nebojuje s tím jenom oběť. Velmi často se to odehrává i na straně pachatelů. Také oni vnitřně pracují s tím, co vlastně provedli, jak se s tím mají vyrovnat a jak s tím mají naložit,“míní Sokolová.
Tomáš Foldyna z Nejvyššího státního zastupitelství v Brně však zdůrazňuje, že restorativní prvky rozhodně vězňům „nepřidávají body“, díky nimž by se rychleji dostali na svobodu.
„Nepřičítá se jim to k dobru, nikam se to nepromítá. Jdou tam vždy jen z vlastního zájmu. A není to ani o nastolení duševní pohody pachatele. Často takové poznámky slýchám od policistů, ale toho se dosáhnout nesnažíme. Prvořadá je vždycky oběť a její nejbližší okolí,“vysvětluje státní zástupce Foldyna s tím, že potrestání pachatele je důležité, ale musí být takové, aby mělo smysl i pro celou společnost.
Právě díky rozhovorům s oběťmi si odsouzení často plně uvědomí svou vinu a rozsah toho, co provedli. A teprve tak mohou přijmout plnou odpovědnost.
„Restorativní přístup může uplatňovat třeba i Probační a mediační služba nebo Vězeňská služba, a to pokládáním otázek pachateli na to, zda si uvědomuje, co udělal a jaké obtíže tím způsobil. Co s tím bude dělat, jestli se dokáže vcítit do oběti a podobně,“dává příklad Řeháková.
Život oběti
Zákon umožňuje řešit plný rozsah škody a újmy už i při soudním líčení.
„Je na to nástroj – prohlášení oběti o dopadu trestného činu na její dosavadní život. Třeba při vloupání je dobré popsat nejen to, co všechno se ztratilo, ale i psychickou stránku věci. Že se člověk už doma necítí bezpečně, nevěří okolí, budí se hrůzou, někdy se musí i odstěhovat, protože mu všechno připomíná, jak je zranitelný. Pokud pachatel dostává konkrétní zpětnou vazbu, má to cenu,“vysvětluje
Třeba v hádkách dokážu taky pořádně útočit. Zjistila jsem, že jsme vlastně stejní.
soudce Nejvyššího soudu Tomáš Durdík. Ačkoli právo poukazovat na tyto skutečnosti mají poškození před soudem už několik let, podle Durdíka jej jen málokdo využívá.
„Dřív jsme se o to, jak to s životem oběti bylo, nikdy moc nezajímali. Nedostavil se přesah do osobní roviny, vždycky jsme řešili jen strohá fakta z pohledu skutkové podstaty. Pak zákony prošly novelou. Ale bohužel i dnes je ten formát dost heslovitý a odosobněný. Policie by měla obětem poskytovat větší prostor pro detailní popsání jejich pocitů,“navrhuje Durdík.
V Česku kromě programu Building Bridges fungují i další podobné. Je to třeba program Vnímám i tebe, který organizuje Probační a mediační služba a Vězeňská služba, nebo Kruhy smíření. Nenahrazují trestní řízení, ale doplňují ho, paralelně nebo nezávisle na něm. Institut pro restorativní justici se společně s odborníky a neziskovými organizacemi nyní snaží, aby byly tyto programy přístupné všem, kteří o ně mají zájem. Měly by fungovat v jakékoli fázi trestního řízení.