Severodoněck padl. Kdo ale zůstane stát?

Ukrajinci nemohou Rusy porazit, tak se je snaží vyčerpat. Bojují, jako když Rocky Balboa boxoval tím, že se nechal řezat.

Pád Severodoněcka, to zní jako zásadní zpráva, protože poslední týdny město bylo koncentrátem celé války, a tudíž hlavním měřítkem síly Ukrajiny a Ruska.

Ale co tahle čerstvá porážka znamená pro prognózu války?

Otázka má stejný význam, jako kdyby si ji někdo položil řekněme v půli září 1942. Němci byli ve Stalingradu a měli Kavkaz, takže na Elbrusu už měsíc strašila německá vlajka. Rommel stál 80 kilometrů od Káhiry a v Pacifiku bojovali američtí námořní pěšáci o Guadalcanal, což byly takřka dveře k Austrálii.

Jaká byla tehdy asi prognóza války?

Jenže za půl roku byli Němci ve Stalingradu zničeni, vlajku z Elbrusu strhli ruští vojáci, Rommel prohrál u El Alamejnu a začal dlouhý ústup z Afriky, a na Guadalcanalu zůstali už jen mrtví Japonci.

Všechno bylo jinak a válka se začala lámat.

Není sporu, že pád Severodoněcka je těžká ukrajinská porážka, zvlášť když byla zaplacena takovými potoky krve. Ve válce však často vítězení vyčerpá tak, že může být předehrou k záchraně porážených.

To může být vysvětlení, proč Severodoněck Ukrajina tak zoufale bránila za cenu rostoucích ztrát, které v nejhorších dnech dosahovaly šest set až tisíc mužů. Byly takové, že i v Kyjevě se ozývalo reptání, zda bylo chytré držet obranu města tak dlouho a takticky neustoupit.

Ale roste počet analytiků, kteří si myslí, že právě v tom vidí Ukrajinci svou poslední šanci. Nemohou Rusy porazit, tak se je aspoň snaží vyčerpat, aby ztratili sílu.

Kromě toho tím zřejmě získávají čas, aby mohly dorazit západní těžké zbraně, jimž se přičítá kouzelná moc změnit rovnováhu sil. Zda to opravdu zvládnou a zda to vůbec stihnou, je otázka: například teprve včera se do bojů zapojily americké raketomety HIMARS, o nichž se mluví už měsíc. Dorazily čtyři, další čtyři přijedou v budoucnu, ale Ukrajinci by jich potřebovali aspoň šedesát.

V každém případě odborníci větří, že obě armády se blíží stavu vyčerpání kvůli vysokým ztrátám a obrovské spotřebě munice. Ani jedna nebyla na tak dlouhou a intenzivní válku připravena.

Na Donbasu se čekal ruský blitzkrieg, Moskva chtěla rychlé rozhodnutí, ale zatím nedala knokaut.

Je to zápas těžkých vah, v němž Ukrajina bojuje, jako když Sylvester Stallone čili Rocky Balboa boxoval. Tak dlouho do sebe nechal řezat jako do pytle, až to soupeře vyčerpalo a už se na nic nezmohl.

Bitva v Donbasu probíhá podle stále stejného vzorce. Rusko ničí Ukrajince dělostřelbou, v níž má přesilu deset ku jedné, Ukrajinci ustupují, Rusové se pokusí o postup, ale jen s omezenými jednotkami, aby neměli vysoké ztráty, Ukrajinci provedou protiútok a Rusové znovu začnou ničit děly. A tak to jde ves po vsi a město po městě. Někde Rusové potřebovali týdny, aby dobyli dva až tři kilometry.

Realita je ale neúprosná. Ruský vůdce Putin zatím není v pozici, aby přijal něco, co by vypadalo jako porážka, Ukrajina nemá na to, aby provedla nějakou velkou ofenzivu, a zřejmě nemůže doufat v nic jiného než v klinč.

Pak by to, co dělá, byla i jediná možná, i když zoufalá taktika. Ale protože válka je taky souboj vůlí, Ukrajinci pro budoucnost ukazují, že v tom mají vrch.

Rusové válčí v informační mlze, ale experti tvrdí, že jejich ztráty jsou srovnatelné s ukrajinskými.

Ozývají se hlasy, že do dvou měsíců budou obě strany vyčerpány a budou potřebovat přestávku.

„Nemyslím, že Putin či Zelenskyj mohou pokračovat v takové intenzitě bojů roky, jedině snad pár měsíců,“řekl i bývalý vrchní velitel NATO generál James Stavridis.

A tak Ukrajina a Rusko soutěží, čí armáda bude ta, která zůstane na konci vstoje. Je to jako brutální test odolnosti. Severodoněck je v něm jen důležitou a hodně krvavou epizodou.