Jan Neruda neměl zdání, kam míří pokrok
Martina Polívky, šéfa plzeňské MF DNES
Za poslední rok a půl jsme doma zažili likvidaci v podstatě dvou pozůstalostí a vlastní stěhování. Ta doba moc veselého nepřinesla, ale to rozebírat nechci. Úplně zvláštním zážitkem, který období provázel, bylo vyhazování neuvěřitelné spousty věcí, pro které fakt nebylo uplatnění a nebyl v podstatě ani čas pro většinu těch předmětů nějaké uplatnění hledat.
Překvapivé je, jak silné emoce člověka k obyčejným věcem poutají, kolik se toho za jeden život nahromadí a kolik nakonec stejně skončí na skládce nebo ve spalovně. Spousta věcí je vlastně ve skvělém stavu, nic jim nechybí. Jenom jsou prostě nadbytečné nebo překonané jinou módou či lepšími technologiemi.
Nejjednodušší je to s oblečením. Není tak bolavé nacpat většinu šatstva do pytlů a vyhodit. Pár kousků si možná vezmou známí, ty lepší věci může dát člověk do charitních boxů, nad kožichem nebo patnáctikilovým koženým kabátem z 50. let ale stejně zaváháte. Kdysi na ně padlo nemálo výplat. Jenže nosit se to nedá a skladovat to nechcete. Nic naplat, letí.
S nábytkem je to horší. V naprosté většině mimo módu, vlastní máte a tenhle se tak jako tak míjí se současnými představami o uspořádání bytu. Přitom ještě naše babičky měly ty skříně od svatby celý život, v dětství jsme v nich hledali schované poklady a vánoční dárky. Taky letí. A aby s nimi nebyla tak složitá manipulace, poslední cestě předchází demolice poctivého truhlářského díla palicí. Není to tak snadné jako bořit ty dnešní skříně ze slepených pilin. A o to víc si to jeden vyčítá.
Prožili jsme éru gramodesek, magnetofonových pásků, kazet, videokazet, cédéček a dévédéček. Dalo se toho nashromáždit fakt dost. Teď je to skoro všechno na jedno kliknutí na síti. Vyhodit? Nepředstavitelné? Časem stejně nebude na čem to přehrát, gramofon už má málokdo, kazeťák neznají ani lidé, kteří školu opustili před drahnou dobou. Opravdu strašné je vyhazovat knížky. Zdaleka ne všechny stojí za to přenést do vlastní knihovny. Ale i u těch nejblbějších románků, receptářů a encyklopedií, nakupovaných spíš na metry než po zralé úvaze, si člověk přijde jako zloduch a barbar, když je hází do kontejneru. Přitom i hodnotné knihy se vám sejdou dvakrát třikrát a ani antikvariáty o ně většinou nestojí.
Jedno je třeba s touhle zkušeností říct: sběrné dvory, kam to jde všechno navozit, jsou snad nejpraktičtějším vynálezem posledních dekád. Neruda neměl se svým slamníkem vůbec tucha, kam míří pokrok. Člověk si ani nedovede představit, jak se to s odpadem řešilo, když sběrňáky nebyly. Nicméně – nejedeme teď protilehlým pangejtem? Nemohla by přece jen část těch odhozených věcí ještě sloužit?
Když nespěcháte, něco se dá prodat. Ale kdyby bylo místo, o němž by lidi věděli, že se tam lze věcí zbavit anebo je získat, část by se jich určitě uplatnila znovu. V poslední době vznikají takzvaná re-use centra, někde v režii měst, někde z iniciativy soukromých osob. Někde cíleně zužitkovávají věci ze sběrných dvorů, jinde s nimi nemají nic společného. Málo se o nich ví, přitom je to chytrá a užitečná služba.
Já toho nakonec vyvezl tuny, čas na hledání odbytu nebyl. Jenom porcelánové srnečky jsem nakonec nedal, budou dál na regálu ve sklepě. A nedej bůh, že by na podzim došla užitku kamna na dříví kvůli rozmarům chlapíka z Kremlu. Pro jistotu zůstanou ve sklepě taky. Nakonec ale, přestože si člověk přijde provinile, cítí, že to celé byla očistná záležitost. Že si barák vydechl a je připravený na novou éru, ve které už takhle nesmyslně nic hromadit nebudeme. Tedy možná. Nebo spíš budeme. Však si s tím pak potomstvo nějak poradí.
Slunce v duši! Na to, že z obrazovky zmizel už v roce 2005, je dodnes legendou a jeho slogan, jímž uzavíral předpovědi počasí, zlidověl. Pan Rosnička, český meteorolog slovenského původu Ján Zákopčaník, zemřel ve středu ve věku 63 let. (mk)