Jo Nesbo je na mě někdy trochu moc
Jméno spisovatelky Shari Lapeny se v Česku objevilo poprvé v roce 2016. Netrvalo dlouho a stala se jednou z nejčtenějších autorek thrillerů u nás i za hranicemi.
Prahu Shari Lapena navštívila, aby představila novinku Nepříliš šťastná rodina. Vypráví o brutální vraždě manželského páru, která se odehraje pouze pár hodin poté, kdy rodiče na večeři navštíví jejich děti.
Knihu jste věnovala hrdinům pandemie. Psala jste ji během lockdownu?
Ano, a jelikož žijeme v Torontu, byla to opravdu dlouhá izolace. Myslím, že jedna z nejdelších v Severní Americe. A tak jsem hodně myslela na ty, kteří izolováni a v bezpečí svých domovů být nemohli: lékaře, zdravotníky. Všichni je nejdříve hlasitě podporovali, tleskalo se jim z balkonů, pak ale zájem opadl. Dokonce se obrátil v agresi. Nechápu proč. Moc mě to mrzelo, tak jsem se jim rozhodla
Temná témata
obdiv a vděk dát najevo alespoň takto.
„Všechny šťastné rodiny jsou si podobné, každá nešťastná rodina je nešťastná po svém.“Takto jste se v úvodu rozhodla citovat Tolstého Annu Kareninu. Proč?
Zaprvé, Anna Karenina je moje oblíbená kniha. Zadruhé, přesně to vystihuje příběh, který jsem napsala. Rodinná štěstí jsou opravdu většinou principiálně stejná, neštěstí však vždy nabývá různých forem.
Kromě Anny Kareniny prý máte ráda i další ruské autory a ruskou historii obecně. S jakými pocity teď sledujete události na Ukrajině?
Je to příšerné. Můžu k tomu říct asi jediné: Putin musí jít. Jinak se nic nezmění.
První thriller jste vydala až po padesátce, spisovatelkou jste však prý chtěla být od dětství. Co vás k tomu nakonec přimělo?
V dospívání jsem udělala dost racionální rozhodnutí, když okolo sebe neznám nikoho, kdo by se psaním živil, nedokážu to ani já. A tak jsem šla na práva, pracovala jako právnička. To jsem opravdu nenáviděla. Proto jsem dala po nějaké době výpověď a knihám se přiblížila aspoň tak, že jsem začala učit anglický jazyk a literaturu. To už mi bylo skoro čtyřicet, měla jsem své první dítě, a když spalo, začala jsem konečně trochu psát. To ale ještě nebyly thrillery, jen literární komedie. Pak přišlo druhé dítě, další čas na psaní a konečně se to povedlo. Pomalu.
To máte štěstí na klidná miminka! Co ty literární komedie. Vrátila byste se k nim?
Už ne, ale určitě to byl skvělý způsob, jak se naučit strukturu příběhu a prozkoumat charaktery. Ze začátku mi třeba opravdu nešly zápletky a napětí, což je dnes vlastně trochu paradoxní, protože jde o mou nejsilnější stránku.
Vaše příběhy jsou temné. Musíte je po psaní ze sebe „setřepat“? Dodržujete nějakou psychohygienu?
Asi mi to nebudete věřit, ale mě psaní těch „temných témat“vůbec nevyčerpává ani nezarmucuje. Možná spíše naopak.
A je téma, o kterém byste psát nechtěla?
Nemám potřebu být brutální nebo někoho drasticky šokovat. Můj nakladatel s tím naštěstí souhlasí.
Takže severské detektivky nejsou vaše parketa?
Jo Nesbo píše úžasně, pojímá to i psychologicky, ale někdy je to kvůli těm drastičnostem na mě prostě moc.