Útěk z tálibánského pekla
Příběh o afghánských fotbalových reprezentantkách, které uprchly před Tálibánem.
Byl to chaos smíšený se zoufalstvím. Na kábulském letišti po sobě lidé uprostřed střelby v naprosté panice dupali. Tisícihlavý dav se snažil uniknout z Afghánistánu a jistá Fati byla mezi nimi. Fotbalová brankářka národního týmu, jež se plynule anglicky naučila díky filmům a seriálům, které do té doby v Afghánistánu mohla sledovat. Teď už nemohla nic, ani prozradit své jméno či věk, aby ochránila svou rodinu.
Psal se srpen 2021, když Tálibán bleskurychle převzal kontrolu nad zemí. Nelenila a okamžitě se i se spoluhráčkami z reprezentace rozhodla, že opustí svou vlast a své blízké.
„Přitom léta byl právě fotbalový tým místem, které reprezentovalo větší příležitosti a větší svobodu pro naše ženy. Teď bylo vše jinak,“vzpomínala pro BBC.
Nyní všechny fotbalistky myslely jen na veřejné popravy a potlačení svobody – typické rysy předchozí tálibánské vlády z let 1996–2001. I Fati si myslela, že podobný teror se už nemůže vrátit. Že lidé zmoudřeli. Mýlila se, najednou se jí zmocnila beznaděj a hrůza.
Musela pryč.
Dva týdny skoro nezamhouřila oko. Neustále měla mobil při ruce a snažila se oslovit různé lidi, kteří by jí snad mohli pomoct. Psala esemesky, volala, snažila se najít řešení přes sociální sítě. Až konečně našla cestu ven, do bezpečí.
Toto je příběh jejího útěku.
Digitální Dunkirk
Celé to vzniklo 12 700 kilometrů od Kábulu. V předalekém Houstonu v Texasu, kde útěk afghánských fotbalistek plánovala 37letá bývalá námořnice Spojených států Haley Carterová. „Vytvořili jsme takové malé virtuální operační centrum, které fungovalo na WhatsAppu,“smála se. „Nikdy nepodceňujte sílu žen s chytrými telefony.“
Proč zrovna ona? Sama byla také kdysi brankářkou, než se při službě v armádě vrhla na trénování. V letech 2016–2018 dokonce jako asistentka vedla afghánskou ženskou reprezentaci.
Proto měla k tamním tak blízko.
A proto když jí Khalida Popalová, bývalá kapitánka týmu, která v té době už žila v Dánsku, požádala o pomoc, neváhala.
Popalová se léta angažovala v afghánském ženském fotbale.
Ještě jako teenagerka pod vládou Tálibánu hrála s kamarádkami zápasy tajně v úplné tichosti, aby na to představitelé radikálního hnutí nepřišli.
Kvůli výhrůžkám smrtí pak ale zemi opustila a od roku 2011 žila v Evropě. Na svůj původ však nikdy nezapomněla a věděla, že Fati s celým týmem je po převzetí země Tálibánem ve velkém nebezpečí. Dostávaly se k ní zprávy o tom, jak vojáci chodí od dveří ke dveřím a hledají sportovkyně. Mnoho z nich se tak ukrývalo, bálo se o život. fotbalistkám
Proto vyhledala Carterovou a spolu začaly plán útěku dávat dohromady. S Fati komunikovaly přes WhatsApp a další zašifrované aplikace. Operaci daly název Digitální Dunkirk.
„V normálním bojovém prostředí byste podobné informace sdílet nemohli.
Pryč od Tálibánu
Ale tohle byla rychlá evakuace. Kdybych ale byla upřímná, nemyslela jsem si, že to může vyjít. Bylo to šílené a divoké, když se ohlédnu,“uznává Carterová.
I tak se snažily myslet na všechno. Fati poradily, aby fotbalistky všechny své účty na sociálních sítích smazaly, aby spálily své dresy a zakopaly trofeje.
„Jasně, že to bylo těžké, vždyť to byly naše úspěchy. Kdo by chtěl spálit dres své vlastní země? Řekla jsem si, že jestli tohle přežiju, dosáhnu pak stejných věcí ještě jednou,“řekla Fati.
Ve stejné době už Carterová ladila detaily útěku. Domlouvala vojenské letadlo na nejbližší možnou příležitost, protože bylo zřejmé, že čím déle fotbalistky v zemi budou, tím větší nebezpečí jim hrozí.
„Khalida nám všem v té době napsala SMS zprávu: Dívky, buďte připraveny odjet na letiště společně, každá jeden batoh. Nemůžeme teď s jistotou říct, že se vůbec dostanete dovnitř letiště. Ale když budete bojovat, přežijete,“vzpomínala Fati.
Dokázali jsme to!
Když nadešel den D, Fati si raději číslo Carterové napsala na paži, kdyby jí zabavili telefon. S dalšími dívkami se pak střídala se zapnutým mobilem, aby šetřily energii.
Na sobě měla jen dlouhý hábit, který jí zakrýval i obličej. K tomu nabíječku na telefon, oblečení a vodu. „A taky reprezentační kraťasy místo spodního prádla, neodolala jsem,“popisovala.
Připravené byly na ledacos, ale kábulské letiště bylo hotové peklo.
Tisíce lidí, které se na sebe mačkaly a snažily se co nejrychleji dostat dovnitř.
„Byla to otázka života a smrti a všichni se snažili přežít,“popisovala Fati. „Když jste nebyli na seznamu, nebo pro vás někdo nepřišel, stejně jste se dovnitř nedostali. My jsme to štěstí měli. Ale jednoduché to nebylo.“
U severní brány na ně měl čekat voják, který je po zadání hesla měl pustit dovnitř. Jenže ten o žádném kódu nevěděl a poslal je pryč.
„Ptal se mě, jaký národní tým, kdo jsme. A že když nemáme americký pas, nepustí nás dovnitř,“vzpomínala Fati.
V Houstonu tak narychlo vznikal nový plán.
„Jestli jsem v tu chvíli panikařila? Vůbec, byla jsem v armádním režimu. Potřebovala jsem trochu času, abych si promluvila s lidmi u brány. Jasně, že Fati byla ve stresu, já ale být nemohla,“řekla Carterová.
Dva předlouhé dny pak fotbalistky i s dětmi strávily mimo letiště v tragických podmínkách. Děti neustále křičely a žadonily, aby šli všichni domů, že nechtějí zemřít.
A tak se Fati sebrala a šla to zkusit znovu, tentokrát na jižní bránu, kde ale byla dvě stanoviště Tálibánu. Na tom prvním surově zbili jejího bratra, na druhém pak ji samotnou.
„Tehdy jsem to chtěla vzdát, byla jsem na dně. Ale vzpomněla jsem si na tu větu, že když budeme bojovat, přežijeme,“vyprávěla.
Zkusila to znovu, tentokrát se všemi. Fotbalistky využily nepozornosti tálibánských stráží a upalovaly za australskými vojáky.
„Křičely jsme na ně výrazy jako: fotbal, Austrálie, národní tým. Koukli na naše dokumenty a nechali nás projít,“vydechla Fati.
Se spoluhráčkami a některými afghánskými paralympioniky nastoupila do vojenského dopravního letadla C-130 směřujícího do Austrálie. Carterové poslala fotografii a zprávu: „Dokázali jsme to. Dokázali jsme to.“
Nová naděje
Pokud čekáte dramatické poslední pohledy z okna na místo, které bylo roky jejím domovem, budete zklamaní. Letoun C-130 je transportér hardwaru a vojáků pro válečné zóny. Dívky byly v nákladovém prostoru bez oken.
„Byl tam hrozný hluk a pamatuju si i na strach všech kolem. Viděli jste jen vyděšené tváře. Ale v myšlenkách jsem na místo pod sebou myslela. Loučila jsem se s ním, věděla jsem, že to je nejspíš naposledy,“řekla Fati.
V Austrálii Fati a její spoluhráčky poprvé trénovaly v únoru poté, co jim klub Melbourne Victory poskytl zázemí a trenéry.
„A byl to úžasný pocit, nová naděje. Úsměvy všech holek jsem si zamkla v paměti a věděla jsem, že se neztratíme,“usmála se Fati.
V dubnu odehrály první zápas proti místnímu neligovému týmu, remizovaly 0:0. Neměly na sobě žádná jména, pouze čísla na zadní straně dresů – jako připomínku toho, že i když jsou v bezpečí, jejich příbuzným hrozí identifikace a případná odveta za jejich útěk. A budoucnost?
Vypadá značně nejistě. Aby se mohly vrátit k mezinárodním zápasům, potřebují podporu Afghánské fotbalové asociace (AFA), tedy souhlas Tálibánu, který nikdo neočekává.
„Nevíme, jestli kdy dostaneme šanci reprezentovat Afghánistán. Ale když ne, nevadí, mám u sebe ty nejlepší spoluhráčky, máme jedna druhou. Už takhle jsme rodina, to nikdo nemůže změnit. Zkusíme se třeba dostat i do národního týmu Austrálie nebo i jiného, ale v srdci dál budeme mít Afghánistán,“řekla Fati.
Ta se v dubnu v Austrálii konečně potkala i s Carterovou – svou zachránkyní. Když se na letišti potkaly, jen se dlouze držely v náručí.
Slov nebylo potřeba.
Nikdy nepodceňujte sílu žen s chytrými telefony.
Haley Carterová pomocnice při útěku fotbalistek