Případy, jež nemají svého whistleblowera
Když detektivové z Národní centrály proti organizovanému zločinu předminulý týden vtrhli do pražského dopravního podniku a na další místa, způsobilo to šok. V kuloárech se už sice nějaký ten měsíc vědělo, že policie něco takového chystá a že kauza má politické pozadí, ale svým rozsahem a dopady to bylo skutečně překvapení. Náměstek primátora za hnutí Starostové a nezávislí Petr Hlubuček skončil ve vazbě, kvůli kontaktům na dalšího vazebně stíhaného, Michala Redla, skončil ministr školství Petr Gazdík. Navrch, jak už to při takových zátazích bývá, začaly na veřejnosti kolovat policisty pořízené odposlechy s pikantním obsahem. Třeba když zmiňovaný Redl říká spolupracovníkovi europoslance Jiřího Pospíšila: „Já ti říkám, Jirko, žádný strachy, když přijdem do Prahy, můžem krást.“
V mediálním prostoru se objevují výroky ve stylu, že nás kauza, která bůhví proč dostala jméno Dozimetr, uvrhla zpátky do divokých devadesátých let. Kdo toto tvrdí, asi posledních dvacet let někde prospal. Podobné kriminalisty prověřované případy se totiž ve větším či menším rozsahu opakují a vždy překvapí tím, jak je jednoduché pustit veřejným penězům pořádně žilou.
Jeden příklad za všechny: Krajský soud v Ústí nad Labem teď řeší případ ROP Severozápad. Jen pro lehké připomenutí – je v něm obžalovaných 27 předních regionálních politiků a vysokých úředníků. Podle žalobce zmanipulovali rozdělování evropských dotací za 14 miliard korun. Případ je tak rozsáhlý, že se ani nesoudí v Ústí nad Labem, kam přísluší, ale v Litoměřicích. Proč? Jen tam totiž mají tak velkou jednací síň.
Podle obžaloby šlo zjednodušeně o to, že se vybíraly projekty spřátelených radnic a firem, které se z evropských peněz podpoří. Vlastně stačilo sehnat dostatek kamarádů, kteří zasedli jako takzvaní hodnotitelé. A aby nedošlo k omylu a neměli to složité, dostali předem do ruky seznam, kde ty správné projekty byly označené tečkou. Absurditě bylo učiněno zadost, když se zjistilo, že dotační úřad ke všemu údivu sídlil v budově vlastněné hlavami údajného gangu – bývalým senátorem Alexandrem Novákem a vlivným regionálním politikem Danielem Ježkem.
Tedy stejně jako v Dozimetru (zde měli o zakázkách rozhodovat nastrčení ředitelé) tu máme penězovod, dosazené lidi, kteří uměli penězovod nasměrovat, a aby tito správní lidé mohli být na těch správných místech, muselo to celé mít politické krytí. Sice složitější na domluvu, ale žádná atomová věda.
Obě tyto kauzy spojuje ještě jedna a možná nejdůležitější věc, zrodily se v prostředí komunální politiky. Ono se obecně tak nějak má za to, že ta velká celostátní politika smrdí. Jenže to správné a smradlavoučké bahýnko bývá o několik pater níže, mimo pozornost večerních televizních zpráv a titulních stran novin. A regionální média si často kluci a holky z radnice umějí pohlídat. A pokud zlobí, přestane se odpovídat na dotazy, zvát na tiskovky a zkrátka se jim jinak znepříjemní život.
Můžeme se jen domýšlet, co by bylo, kdyby se alespoň v těchto dvou případech neobjevili takzvaní whistlebloweři, kteří byli ochotni o korupčním systému sami od sebe vypovídat na policii (v kauze ROP Severozápad šlo o úředníka Lea Steinera, v kauze Dozimetr pak o někdejšího člena dozorčí rady Michala Zděnka). Na mysl se ovšem krade otázka, kde všude podobní lidé chybějí. Skutečně se něco jako ROP Severozápad či Dozimetr neděje i někde jinde.
Vždy překvapí, jak je jednoduché pustit veřejným penězům pořádně žilou.