Couvání z odborářského ráje

Pravicová vláda a odbory, tam to vždycky jiskří. Za Sobotkovy a Babišovy éry si odboráři vydupali veliký prostor a Fiala ho v obtížné době bude jen těžko zužovat. Ale je to potřeba.

Dohoda není, konstatoval po úterní schůzce s vládou na téma zvyšování platů ve veřejné sféře odborový boss Josef Středula. Připomeňme, že devět odborových svazů z veřejné sféry už na podporu svých požadavků vstoupilo do stávkové pohotovosti a další čtyři je podporují. A sám Středula tu a tam zmíní možnost plných náměstí a generální stávky.

Jaká to proměna proti prvnímu zasedání tripartity po nástupu vlády Petra Fialy, po němž týž Středula pěl ódy na novou, světlou éru spolupráce odborů s vládou: „Vláda nám ukázala, že umí naslouchat, nemá zájem před námi cokoliv zatajovat a stojí o názory odborů. Věřím, že celý sociální dialog u nás dostává nový vítr.“Po necelém půlroce začíná ten nový vítr nabývat spíš podoby tajfunu, posíleného i tím, že se šéf odborů rozhodl kandidovat na prezidenta, a tak nutně potřebuje být hodně vidět.

Dodejme ještě, že úterní jednání proběhlo v nezvyklém formátu: odbory plus předsedové všech pěti vládních stran. Ten si vyžádal Středula, protože už mu nestačil formát tripartity (vláda, odbory a zaměstnavatelé) nebo schůzky s premiérem a ministrem práce. Vláda na to přistoupila, protože premiér Fiala si buduje pověst konsenzuálního lídra, který každého vyslechne a všechny spory zahladí – tedy jakési české a vousaté obdoby Angely Merkelové.

Jaký to kontrast proti poslední pravicové vládě Petra Nečase, která ve sporu o své reformy vedla s odbory otevřenou válku a zatlačila je do patřičných mezí. Když ji v reakci na to tehdejší odborový předák Jaroslav Zavadil označil za nejhorší vládu od roku 1950, odmítl Nečas s odbory dál jednat a tripartita se půl roku vůbec nesešla. A svět se překvapivě nezbořil, jen po tu dobu odbory nestrkaly nos do věcí, do nichž jim dost často vůbec nic není.

Klacek i spojenec

Pak ale přišla dvě volební období, která budou v dějinách odborů z pera jejich kronikáře zapsána zlatým písmem. Autentický levičák Bohuslav Sobotka i pragmatický miliardář Andrej Babiš posunuli vliv odborů daleko za hranici nejen jejich faktické váhy, ale i vší racionality.

Už Sobotkovou vládou odbory prorostly jako rakovina. Premiér a šéf ČSSD si z tripartity udělal klacek na partnerské, tehdy ještě víceméně středové hnutí ANO a také na pravicovou opozici. Pomáhala tomu i personální propojenost, kdy řada funkcionářů a volebních kandidátů ČSSD vzešla z odborů.

Po nečasovském půstu, kdy se i v lepších časech trojka vláda + odbory + zaměstnavatelé scházela sotva čtyřikrát do roka, začala teď zasedat každý měsíc. A projednávala i návrhy a zákony, které s odbory neměly absolutně nic společného.

Na toto spojenectví pak kontinuálně navázal ve své vládě i Babiš. U něho šlo o jinou logiku: menšinová vláda nutně hledá spojence, kde se dá, a také je mnohem náchylnější padnout při první vlně pouličních kraválů. Odbory proto Babišovi suplovaly chybějící třetí nohu vlády, kdyby se třeba spřátelení komunisté začali cukat.

V tučných letech vysokého růstu ekonomiky, minimální nezaměstnanosti a štědrého zvyšování platů odbory ani neměly proč protestovat. Navíc s nimi Babiš šikovně hrál svoji hru, kdy si ze dvou odborářských ekonomů udělal klíčové poradce a z tripartity jakousi stínovou vládu. A ta řešila jak věci socioekonomické povahy, tak třeba problém kůrovcové kalamity, státní podporu zdravého životního stylu, jak budovat sítě 5G nebo jak se zbavit přemnoženého hraboše polního.

A když se ministryně financí Alena Schillerová pokusila alespoň malinko pootočit kormidlem zpět a navrhla, aby odbory už nebyly povinným připomínkovým místem u všech zákonů, tedy i těch, které s jejich činností nesouvisejí, premiér hned hasil požár a ujišťoval odborové spojence, že nic takového rozhodně nepřipustí.

Reálný hlas odborů

Dnes jsme v úplně jiné situaci. Jednak se „konec sociálního smíru“vlivem ekonomických problémů stal z termínu spíše abstraktního velmi reálným. A navíc je u moci vláda, která se zaštiťuje ekonomickým liberalismem, s nímž silná moc odborů nejde moc dohromady.

Od pravicové vlády by její volič spíš čekal, že zruší celou tripartitu, historický relikt z časů, kdy státní molochy byly největšími zaměstnavateli v zemi. Co má dnes, v jakžtakž odstátněné ekonomice, erár co mluvit do vztahů zaměstnavatelů s odbory? Sám má s odbory jednat jen o tom, co se týká pracovníků ve veřejné sféře. A nenechat si od nich radit, jak zvýšit či snížit daně či jakou napsat penzijní reformu. Kdo tady vyhrál volby – koalice SPOLU, anebo ČMKOS?

V ekonomicky těžké době se ale Petru Fialovi nebude z odborářského ráje couvat snadno. Přesto by měl mít stále na paměti skutečnou váhu odborů, ne její zvykově a mediálně nabobtnalý obraz. Středulova ČMKOS dnes reprezentuje asi 300 tisíc zaměstnanců, všechny odborové svazy dohromady sotva půl milionu. Tedy řádově desetinu všech zaměstnanců v zemi. To je přesně síla hlasu a reálná váha této lobbistické skupiny.

A právě s vědomím toho je třeba spustit ten nový vítr v sociálním dialogu. Protože až nebude na důchody či na operace v nemocnicích a vysoká cena práce zaplní pracovní úřady, nebudou lidé spílat odborářům, nýbrž politikům.

Všechny odborové svazy dnes reprezentují sotva půl milionu zaměstnanců. Tedy desetinu v zemi.