Macbethovo ostří vtípky trochu otupí
Čistě na sílu slov samotné předlohy vsadil režisér Jakub Krofta při inscenování Macbetha, který se stal ústřední premiérou letošních Letních shakespearovských slavností. Kus s Markem Němcem a Lenkou Krobotovou v ústředních rolích šlechtického královražedného páru tak stojí pouze na dialozích a hereckých výkonech.
Scéna Jany Bačové-Kroftové zaujme svou barvou, kromě momentu, kdy se „les vydává na pochod“, však zůstává zcela upozaděna. Režisér vůbec všechny výpravné a akční scény nechává odehrávat v zákulisí. Tam dojde na ústřední mord krále i falešně obviněných komorníků, tam se nakonec uskuteční i finální boj Macbetha s Macduffem (Václav Vašák).
Vraždy jdou ztuha
Krofta se s Němcem a Krobotovou soustředí primárně na Macbethovu slabost. Spolu s diváky pozorují, jak se mu věštba čarodějnic zavrtá do hlavy a postupně zde klíčí. Jak jí svými jedovatými slovy zalévá Lady Macbeth, která je nakonec hlavní hybatelkou Macbethova konání a hrůzného činu.
Vůbec všechny vraždy jdou Macbethovi Marka Němce ztuha: jako by šílící král svým jednáním opakovaně překvapoval sám sebe a následně se musel stále dokola přesvědčovat, že koná správně. Vrcholem večera je jednoznačně přízračné zjevení zakrváceného Banqua (Tomáš Měcháček) na hostině těsně před přestávkou, Krofta zde drama skvěle graduje společně se stoupajícím Macbethovým šílenstvím.
Němcova postava totiž v jiných scénách na diváky pomrkává lehkými narážkami. Dodává tak sice letnímu večeru na kýžené uvolněnosti, ovšem zároveň trochu tupí ostří oné symbolické dýky, „která trčí jílcem ke mně“, jak hrdina pronese.
Důležitým momentem Macbetha je živá hudba v podání tří čarodějnic. Nápad podat jejich účast jako folkpunkovou kapelu funguje, jejich řinčení odděluje jednotlivé scény, táhlý tón kontrabasu občas pomůže zjitřit atmosféru.
Úplnou absencí jakékoli výpravnosti (zajímavé v kontrastu se zcela jiným Macbethem, kterého letos pro Činoherní klub zrežíroval Ondřej Sokol) se tak tvůrci snažili podtrhnout základní poselství kusu. Tedy že zlo kdesi v člověku dřímá vždy a je jen na nás a našich nejbližších, zda a jak mu dáme průchod.
Zda je to poselství dostatečné či snad už trochu banální, musí divák posoudit sám. Na Pražském hradě se mu nicméně dostane konvenčně pojatého, seriózního divadla, ideálně zapadajícího do produkce kvalitního letního hraní.