Pořád je proč vyvěsit vlajku
Listopad 1989. Skvělá doba. Jsem vděčný za to, že jsem ji potkal a přešel z jednoho režimu do druhého, normálního. Něco jsme si představovali jinak, ale pořád je dost důvodů na svátek svobody a demokracie vyvěsit vlajku.
bývalý disident, zakladatel Open Air Festivalu TrutnOFF BrnoON tváře policistů s podlitýma očima běží směrem od nás, proti davu, menší skupinka se řítila přímo na nás.
Nebylo na co čekat. Dali jsme se na útěk a stačili křičet: „Gestapo, gestapo!“Vnímal jsem jen rozbušené srdce, dusot vlastních kroků a za zády těžkých policejních bot. Jeden z civilních policistů se nám snažil zastoupit cestu. Marně. Utíkali jsme jak smyslů zbaveni. Jak jsem se z této situace dostal a prokličkoval mezi všemi bariérami, zaparkovanými antony, tajnými a uniformovanými policajty, nevím. Pokřik, apačský běh a vycepovanost z tréninků z dob fotbalové kariéry mě zachránily.
Při návratu do kotelny jsem se ještě stavil v hospodě. Tam už si lidé předávali to, čeho byli svědky, a vzájemně se od sebe dozvídali, co že se to vlastně stalo. Tohle asi málokdo čekal, včetně obávaných bolševiků. Přikládal jsem pak do kotle a nakonec i usínal s tím, že toto jim už snad přece nemůže projít.
Ráno jsem odjel drážďanským rychlíkem do Děčína, naladil Svobodnou Evropu a postupně se dozvídal, co se vlastně stalo. „Co jinýho, když ne smrt, může pohnout s národem,“řval jsem. A jal se informovat své známé a punktovat do pohotovosti blízké podzemí.
Po několika dnech jsem přijel do podkrkonošského Trutnova, kde už vše s dvoudenním zpožděním běželo. Disidentské a undergroundové podhoubí se aktivizovalo. Náměstí se zaplňovalo, kumpáni zářili odhodlaností a vše prostupovala aura očekávání, otevřenosti a společenského prolínání. Skvělá doba. Dobrý čas.
Po Listopadu
Několik dnů po 17. listopadu jsem dále potkával známé estébácké tváře nejen z Národní třídy v Praze, ale i trutnovského regionu a ruzyňského kriminálu. Vzpomínám si na setkání s estébákem, který kdysi do naší cely přivedl budoucího ministra zahraničí Jiřího Dienstbiera. Potkal jsem ho v hospodě „U Bubeníčků“. Horlivě cosi okolostojícím vyprávěl s velkou plackou Občanského fóra na klopě. S hudebníkem Filipem Topolem jsme mu přede všemi šli alespoň jeho nedávnou minulost připomenout.
V bouřlivých dnech z kašny se skulpturou Krakonoše promlouvám o činech s konkrétními tvářemi a jmény estébáků i podporovatelů totalitního systému s požadavkem odstoupení z jejich pozic. Kdosi zespoda mi začal tahat za kabel k mikrofonu. „Už dost, pojď už dolů...“Byl to starší kamarád z rodícího se Občanského fóra, s nímž jsme ještě před pár měsíci navštívili náčelníka Václava Havla na Hrádečku. Přicházel čas „národního porozumění“.
Padá hlavní úloha komunistické strany, hltají se svobodné informace, poslouchají zakázaní umělci a každý může jezdit, kam chce. Estébák, který mně sebral pas, mi ho jako šéf úřadu vrací…
A současnost?
„Havloid“se stalo nadávkou, která hřeje. Za dveřmi zuří válka vedená opět agresorem z Východu. Společnost je rozdělená a šíří se proruské nálady. Téměř každý má na vše názor vydávající jej za pravdu. Po letech blahobytu se stále máme jako nikdo v dějinách lidstva před námi. Ale straší se – po covidu teď zase energetickou krizí.
Estébáci i po letech odcházejí od soudu bez trestu či se směšnými podmínkami, postižení přihlížejí. Tajný policajt, který hudebníka a spisovatele Vlastimila Třešňáka mlátil a zhášel mu hořící sirky o ruce, dokud nezkolaboval, odešel od soudu s trestem „zákazu činnosti v ozbrojených silách“… V mém rodném Trutnově nedávno radnice pod vedením bývalého pravicového starosty a dnes poslance odmítla přejmenovat část hlavní ulice po Václavu Havlovi a jeho odkaz raději uklidila za hradby města. Bývalý estébák, který nám rozháněl festival, vyhrožoval zbitím a nevybíravě šikanoval při výsleších, zde stále vlastní právnickou kancelář. Lže se a krade. Zneužívají se dotace – jak v regionu, tak na úrovni celostátní.
Alespoň na Hradě se již sčítají dny jeho senilního nájemce, který se nás roky, společně se svým předchůdcem, snažil – naštěstí bezúspěšně – vehnat do chřtánu Číny a ruského diktátora, který dnes ohrožuje svobodný demokratický svět. Ještěže jsou před námi Vánoce a momenty milých setkávání, které společně s ideály, přátelstvím a nadějí zůstávají.
Právě proto jsem vlajku 17. listopadu letos opět pověsil.