Emigrace by neměla smysl
Elegantní, laskavý, energický. Herec Jan Přeučil má za sebou vytížený rok: uvedl dva filmy a oslavil pětaosmdesátku.
Loni navíc vydal knihu pamětí. Stále předává studentům své zkušenosti a po Česku cestuje s pořadem Popelka a Zloun, který uvádí s manželkou, herečkou Evou Hruškovou.
Psal jste si někdy deníky? To se pro knihu vždycky hodí.
Ne, ale měl jsem doma spoustu materiálů, které dosud nebyly zveřejněny. Z Divadla Na zábradlí, z Hudebního divadla v Karlíně nebo z Ypsilonky. Taky nějaké osobní záležitosti. Takže jsme knihu poskládali z toho a z mých vzpomínek. Byl to nápad Reného Kekelyho a Pavla Mészárose.
Vaše pověstné klobouky asi v názvu nešlo nezmínit.
Ano, klobouky už jsou má image. Proto Deset klobouků Jana Přeučila. Mám jich ale celkem 85. Přesně tolik, kolik mi je let. Každá kapitola je jeden klobouk a vypráví o různých obdobích mého života... Zajímavá je určitě kapitola z Divadla Na zábradlí. Jsou tam třeba fotky z představení Architekt a císař asyrský, které jsme hráli s Oldou Vlachem. Na jedné z fotek jsem polonahý. A když ji na křtu viděla Jiřina Bohdalová, říkala: No Honzo, to jdi do háje, to snad ani není pravda!
Je tam taky kapitola o vašem tatínkovi, který byl odsouzen na doživotí v procesu s Miladou Horákovou...
... a my jsme tehdy měli velkou radost a doma se objímali, když jsme zjistili, že dostal doživotí. Všichni totiž měli dostat trest smrti. Táta byl velký bojovník za svobodu a demokracii a přítel Jana Masaryka.
Ano, a jednou dokonce dostal i dopis od Winstona Churchilla, jak jsem se dočetla.
Jan Masaryk s Churchillem v Londýně o tátovi hovořil. Popisoval mu, že František Přeučil je zajímavý a aktivní demokratický politik, tak mu Churchill napsal dopis, ve kterém stálo něco jako: „Honza Masaryk mi říkal, že podporujete svobodu, demokracii a všechny tyto ohromné lidské vymoženosti, držím vám palce, je to velice důležité, váš Winston Churchill.“Ohromné, viděl jsem ten dopis na vlastní oči.
Jsou tam ale i dopisy, které vám a vaší sestře tatínek psával z Leopoldova.
Ano, jimi nás v podstatě vychovával. Když jsme si je s Evičkou četli, tak nám tekly slzy, jak jsme byli dojatí. Odraz toho procesu na naši rodinu byl šílený. Kdo měl s Přeučilovými něco společného, byl potrestán. Já jsem měl zakázané školy, musel jsem se jít vyučit do ČKD Stalingrad, abych doslova smyl vinu svého otce. Sestra měla taktéž zakázané školy, shodou okolností je teď farářka, protože ji nakonec vzala na studia husitská církev.
Jak se po tom všem díváte na projevy neúcty ke svobodě a demokracii v dnešní době?
Já tomu dost dobře nerozumím. Chápu, že lidé chtějí něčeho dosáhnout a projevit svůj názor. Žijeme v demokracii, každý na to má právo, ale asi by měl každý zároveň zvážit, do jaké míry se opravdu hodí ten názor zveřejnit, nebo ne. Líbil se mi citát cestovatele a spisovatele Miroslava Zikmunda, který řekl, že by lidé měli čas od času vycestovat do zemí, kde to není úplně jednoduché, aby si uvědomili, jak dobře se mají. Že zde teče pitná voda, že funguje doprava, že jsou lékárny plné léků a potraviny jsou ve všech obchodech, můžete vycestovat, říct svůj názor bez potrestání... Abychom mohli takto žít, musel někdo obětovat svůj život nebo sedět v kriminále jako můj táta. Je potřeba si umět vážit života, který prožíváme.
Byl to právě tatínek, který vám otevřel cestu k divadlu?
Tatínek nám pravidelně hrál loutkové divadlo. Takže myslím, že už tam začala má láska k herecké profesi.
Uvědomoval jste si už v mládí, jakým hlasem jste byl obdařen?
Vůbec. Až když mě po všech peripetiích vzali na DAMU, tak jsem měl štěstí, že mým hlavním profesorem byl Radovan Lukavský. Vychovával nás k hereckému gentlemanství, jehož jsem vyznavačem dodnes, a právě on vysvětloval, jak s hlasem správně pracovat. Taky jsme měli individuálně vyučovaný předmět jevištní řeč, který mě učila profesorka Fierlingerová, sestra prvního předsedy vlády za bolševika. Vždycky říkala: Můj brácha, to je pěknej blbec... Každopádně já pak velice intenzivně trénoval, bavilo mě to a vyplatí se mi to dodnes. Jak říká stará antická myšlenka: Člověk má takovou váhu, jakou váhu má jeho slovo. Ale slovo se musí umět sdělit srozumitelně, přesně, jasně, aktivně a jednoznačně.
Uvažoval jste někdy o tom, jestli je pro herce důležitější tělo, nebo duše? Dají-li se oddělit.
To je propojené. Říkám i svým studentům, že je velice důležité, aby herec měl své charizma. Ať už přijde na jeviště, na plac, nebo na plátno, měl by, aniž by promluvil, lidi oslovit. Něco vyzařovat. Je to určitě v genech, ale dá se tomu i dopomoci. Herec na sobě musí neustále pracovat. I na svém jménu.
V tomto pro vás určitě tatínek byl vzorem. V té osobní nezdolné energii.
Ano, když se vrátil po patnácti letech na amnestii, byl stále velice aktivní a plný života, ale taky měl své obavy. Jelikož byl propuštěn na sedmiletou podmínku, tak se třeba bál jezdit autem, aby neudělal nějaký přestupek, měl strach jet tramvají bez lístku a podobně.
Určitě se tak dlouhý čas strávený ve vězení podepsal i na jeho fungování v každodenním životě. Ano, třeba když jsme obědvali a okolo talíře zůstaly kousky chleba, shrnul si je do hrsti a dal do úst. Říkal mi: já vím, že je to proti etiketě, Honzo, ale uvědom si, že v kriminále těch pár kousků mělo cenu života.
Zvažoval jste někdy emigraci?
Bylo období po roce 1968, kdy byla situace opravdu zoufalá a my s Divadlem Na zábradlí jezdili do ciziny díky skvělým inscenacím jako Proces nebo Král Ubu, bolševik nás čas od času pustil, takže malinko jsem možná uvažoval. Ale došel jsem k tomu, že je to nesmysl. Jako herec bych neměl uplatnění, kolegové herci, kteří utekli, to neměli jednoduché. Třeba Honza Tříska. Raději jsem proto zůstal tady a rozhodl se, že budu dělat všechno pro to, abych žil naplno.
Kontrolovali si vás nějak při těch zahraničních výjezdech?
Jezdil s námi stranický dozor. Takový chlapík, který pozoroval, kdo se z nás s kým stýká. Chodili na nás totiž jako diváci emigranti a často se ptali, co je nového a co se stalo... Toužili po informacích. Třeba jednou za mnou přišli po představení, že se jim moc líbilo, a dali padesát marek, abych prý koupil mýdlo své ženě nebo rodině.
Nezabavil vám ty peníze dozor?
Dozor o tom ani nevěděl.
Vaše poslední filmová role je ve filmu Cirkus Maximum. Chtěl jste jako malý někdy utéct k cirkusu?
Moc mě cirkus jako dítě bavil! Bydleli jsme v Dejvicích a na Letné byl vždycky Cirkus Rybka, kam se mnou tatínek často chodil. Jeden čas jsem si dokonce říkal, že by mě bavilo dělat moderátora nebo průvodce těmi čísly. Dělal to třeba Karel Augusta. Je to ohromná magie. Taky jsem měl moc rád knížku Pod plachtou cirkusu. Napsal ji spisovatel Voldán, já jsem ji dokonce četl na pokračování v Českém rozhlase a zajímavé je, že ta kniha mě okouzlovala, protože právě odkrývala ono tajemství cirkusu z úplně jiného pohledu.
Hrajete tam principála. Co vás na té roli oslovilo?
Myslím, že obecně ten film ukazuje lidem cirkusové řemeslo a radost z něj, to kamarádství. A jako principál tam mám krásnou myšlenku: mládí nekoupíš, stáří neprodáš.
Ve filmu máte fousy, to u vás není moc zvykem. Dal jste si někdy jako herec hranice, za které už pro roli nepůjdete?
Herec musí pro roli udělat ledasco. Protože čím víc s rolí proroste, tím líp ji předává.
Může hudba změnit svět? Jako taková asi jen těžko, nicméně může apelovat na posluchače, aby se alespoň na chvíli zastavil, rozhlédl se kolem sebe a zapřemýšlel. Netřeba k tomu složitých metafor a zašmodrchaných sdělení.
„Pojďte se mnou, bratři a sestry budoucnosti/ke světu, jak ho známe a k Zemi, jak jsme ji znali. Ruku v ruce, pěst v pěst/už žádné zbraně, žádnou válku/jen lásku,“zpívá Neil Young v písničce Walkin’ On The Road (To The Future) na novém albu World Record, natočeném společně s doprovodnou skupinou Crazy Horse. V dalších skladbách vyzývá k míru, pochopení, toleranci a varuje před hrozbami, jako jsou dezinformace všeho druhu.
Kořeny rockové hudby
Z Youngových úst to nezní jako plané moralizování, je v tom upřímná snaha něco sdělit, podpořená jednak bohatými životními zkušenostmi, jednak samozřejmě muzikantským fortelem a skladatelským umem. World Record je ryzí album. Zní tu country, folk, country blues a zaslechneme i typické youngovské „pre-grungeové“drásavé kytarové riffy. Začátek I Walk With You (Earth Ringtone) připomene jeho slavný soundtrack k Jarmuschově filmu Mrtvý muž.
V The Wonder Won’t Wait máme dojem, že jsme přímo ve studiu mezi muzikanty, nelze si při ní nevzpomenout na nedávno vydanou desku Díl druhý od Roberta Křesťana a Druhé trávy. A nutno podotknout, že v posledních letech nevyzpytatelný producent Rick Rubin měl při práci na tomto albu jednu ze svých šťastnějších chvilek. O Neilu Youngovi se pak dá říct, že odvedl svůj tradičně silný (nad)standard.
World Record
Neil Young & Crazy...