Proč Katařany tolik nebaví fotbal? Protože sokoli jsou víc
Naoufel, zavalitý čtyřicátník s dobrotivým úsměvem, otevře dveře od ordinace a angličtinou s lehkým přízvukem se ochotně pustí do vysvětlování.
„Tady pacienty přijímáme,“rozhlédne se po místnosti s lehátkem, několika monitory a rozvěšeným lékařským náčiním: „Vyšetření trvá zhruba dvacet minut. Pak doktor stanoví diagnózu a rozhodne, na které oddělení pacient poputuje.“Nezní to jako velká věda. Běžný postup, řeklo by se. Jenže v nemocnici, která stojí uprostřed rušné čtvrti Souq Waqif v centru Dauhá, se neléčí jen tak nějací pacienti. Mají status V.I.P., v Kataru se těší velké úctě a poznáte je tak, že místo rukama mávají křídly.
Sokoli. Ptáci, kteří mají v hostitelské zemi fotbalového mistrovství světa naprosto výsadní postavení.
Je pravděpodobné, že spousta znuděných diváků, kteří v neděli hromadně a předčasně prchali z úvodního zápasu šampionátu, protože je fotbal nebavil, si šla spra-* vit náladu ke klecím s opeřenými mazlíčky.
Sokolnictví je katarskou vášní, kterou Evropan těžko chápe.
Nejrozšířenější zábavou v zemi, koníčkem, ale i důležitým historickým symbolem. Možná posledním pojítkem se starými časy, kdy v Dauhá ještě nerostly mrakodrapy a nevědělo se, že pod zemí se skrývá nevyčíslitelné bohatství.
„Pro nás je to víc než jen hobby. Sokolnictví rovná se tradice,“vysvětluje Naoufel, když nechá nahlédnout do útrob sokolí nemocnice: „V Kataru jich najdete plno, ale jen tu naši financuje vláda. Obyčejně míváme narváno, přijmeme 150 až 200 sokolů denně. Ale teď, během mistrovství, máme zavřeno. I proto vás můžu provést, račte dál. Jen nefotit, prosím!“
Telefon mizí v kapse a prohlídka může pokračovat. Dozvíte se, že nejčastěji se léčí respirační problémy a hlavně polámaná křídla, přesněji peří. V dřevěné skříňce, která připomíná kartotéku, najdete roztříděná pera z křídel mrtvých sokolů, určená k transplantaci: poškozené peří se odstraní, vymění za nové a pomocí bambusové tyčinky přilepí speciálním lepidlem.
Žasnete? A to není vše. Hned vedle je sokolí trh, kde už zdaleka tak přátelská atmosféra nepanuje. Místní berou obchodování a péči o ptactvo smrtelně vážně a někteří se dívají nepřátelsky, když si všimnou, že fotbaloví hosté ze zahraničí si sokoly fotí jako zábavnou kuriozitu.
Prodavači se dívají odměřeně, většinou ani nechtějí mluvit anglicky. Když už přece jen, dozvíte se, že opeřenci se tu prodávají maximálně za patnáct tisíc riálů, v korunách zhruba 90 tisíc, což není zrovna známka nejvyšší kvality. Ti opravdu dobří, z volné přírody, ne vyšlechtění v laboratořích, vyjdou na statisíce. Špičkoví, kteří vítězí při závodech, na miliony.
Což vysvětluje, proč je sokolnictví tak populární zrovna v Kataru, kde peníze nejsou problém. Mezi místními funguje i jako způsob, jak udržovat kamarádské vztahy: zatímco v Česku se chodí na pivo, tady se vyráží s přáteli do pouště cvičit sokoly. Chcete udělat někomu radost? Věnujte mu sokola.
Také ptačí závody jsou Katařanům jistě bližší než třeba večerní fotbálek s partičkou známých. Poměrům odpovídají i odměny pro vítěze – majitel nejšikovnějšího či nejrychlejšího ze sokolů si odveze vedle tučného šeku domů třeba nablýskaný Land Cruiser.
Proč to všechno? Proč zrovna sokoli? A proč ne fotbal?
„Fotbalem to tu žije teď. Ale sokolnictví je pro nás jednička pořád. Spolu s velbloudími dostihy,“usměje se místní průvodce, který zrovna trh ukazuje skupince Velšanů: „Ne že by nás fotbal nezajímal, ale... sokoli jsou přece naše tradice.“
A zase ta tradice. Jak ale vznikla? Co je na sokolech tak magického, fascinujícího a vznešeného, že jim úřady vydávají speciální pasy a katarské aerolinky jim dokonce umožňují cestovat v první třídě, na sedadlech vedle majitelů?
Píše se o nich v koránu, v devátém století byli inspirací pro vznik samostatného básnického žánru, později se jako posvátný symbol objevovali na prstenech, mincích, soškách. Později se Arabům zvyklým na jednotvárný jídelníček zalíbila představa, že jim dravý pták uloví masitou potravu, což sokol zvládne s přehledem. Zvlášť peregrin, česky sokol stěhovavý, údajně nejrychlejší zvíře na světě – při střemhlavém letu dokáže vyvinout rychlost až 390 kilometrů v hodině.
Katařané o něm mluví s posvátnou úctou. Dozvíte se od nich, že králem zvířat je sice lev, ale králem nebes bezpochyby peregrin. I proto, že je vmžiku fuč, do velmi tradičního odvětví v posledních letech vstupuje moderna: zejména v podobě GPS čipů, které majitelé připevní sokolům na nohu. I bohaté Katařany by jistě dopálilo, kdyby milionový miláček zamával křídly a odletěl neznámo kam.
Fotbal v nich takovou vášeň těžko někdy vyvolá. Slovy klasika: Nemá tady prostě vybudovanou tradici.