Takhle se už trápit nechci
Markéta Davidová o boji s vlastní psychikou a o rozhodování, jestli závodit, nebo studovat.
Vminulé sezoně pozdvihla malý křišťálový glóbus, málem se stala olympijskou vítězkou, vezla z her v Pekingu cenné 4. i 6. místo a v celkovém pořadí Světového poháru poprvé pronikla do top 10.
Přesto biatlonistka Markéta Davidová nebyla šťastná.
Naopak, sezonou se protrápila. I maličkosti ji potom dokázaly vykolejit. Řešila osobní trable. Rozhodovala se, co dál.
Věří, že složité období má už za sebou. Zůstává u svého sportu.
A těší se na úterní pohárový start.
Největší změnou ve vaší sportovní kariéře je přechod na jiné lyže, od Salomonu k Fischeru. Dlouho jste ho zvažovala?
Dlouho. Bylo to moc těžké. Vždyť já doposud neznala nic jiného než salomony.
Už v předchozích letech vás lidé z týmu přesvědčovali, ať zkusíte jinou značku, ale vy jste zůstávala neochvějně věrná. Proč tentokrát už ne?
Prostě to přišlo. Je přirozené, že po olympijské zimě se věci mění. Navíc jsem asi potřebovala i nějaký nový impulz.
V minulé zimě na vás bylo po závodech opakovaně patrné naštvání, že vás lyže nepodržely. Takže jste si nechtěla jednou vyčítat, že jste se o změnu nepokusila?
Také. Nevím, jak dlouho budu biatlon dělat. Určitě nečekám, že u něj vydržím třeba ještě osm let. Proto bych neměla další roky marnit. Ale nechce se mi o tom moc mluvit, nerada bych někomu ublížila. Na salomonech jsem zažila skvělé roky, vyhrála jsem na nich mistrovství světa juniorů i dospělých, nebudu na ně házet špínu. Jen jsem udělala rozhodnutí, o kterém jsem si myslela, že je pro mě v tuhle chvíli nejlepší.
Složitého rozhodování bylo na jaře víc, že? Ještě na olympiádě v Pekingu jste tvrdila, že nejste o dalším pokračování kariéry přesvědčená. Měla jste poslední možnost začít studovat na veterinární fakultě, kam vás přijali.
Bylo to prosté uvažování: pokud neskončím s biatlonem, nemohu veterinu studovat.
A vy jste neskončila.
Na jaře jsem o tom pořád přemýšlela. Chtěla jsem si nechat odstup, probrat pro a proti, vždyť pro můj život bylo takové rozhodnutí obrovské. Ani jsem o tom s ostatními moc nemluvila. Pak jsem oznámila, že budu s biatlonem pokračovat. Ale stejně tak by všichni museli respektovat, kdybych se rozhodla opačně.
Dávný sen vystudovat veterinu jste tedy definitivně odložila?
Moc mě to mrzí, ale asi to tak má být. Mám vystudované dva obory na zemědělské univerzitě. Doufám, že i bez té veteriny jednou najdu práci, která mě bude bavit a bude se točit kolem zvířat.
Už se ve vaší mysli rýsuje nějaká konkrétnější?
Zatím ne. Budu po biatlonu potřebovat nějaký čas, abych se zastavila a rozmyslela si, co chci. Protože v tomhle kolotoči se to dělá strašně špatně.
Snažíte se aspoň udržovat kontakt s vývojem v oborech, z nichž máte dva inženýrské tituly?
Chtěla bych. Jenže mi chybí praxe. Kamkoli nastupujete, chtějí praxi. A ta se blbě získává, když mezitím dělám biatlon. Určitě ten kontakt nebude stoprocentní. Láká mě točit se dál kolem výživy nebo reprodukce zvířat, jenže kdo ví, jaké budou nabídky na trhu.
Na hrách v Pekingu jsem vás po 4. místě v závěrečném hromadném závodě viděl tak smutnou, jako snad ještě nikdy. Přesto, byl i tento výsledek motivací k pokračování v kariéře?
Asi ano. Celá minulá sezona se mi ale hodnotí strašně špatně, protože pro mě byla jednou z nejtěžších kvůli mému psychickému rozpoložení.
Myslíte nejen biatlonovému?
Ano, byla jsem ovlivněná i situacemi mimo biatlon a ve své vlastní hlavě. Naštěstí jsem si to už v sobě zpracovala a jaro mě zase nakoplo dál. Myslím, že už jsem ten nepříjemný stav překonala.
Dokonce si už z těsně odstřelených olympijských medailí umíte udělat i legraci. Na Instagramu jste svou chybu při parkurových závodech okomentovala: Zase ta poslední překážka.
Jo, to bylo s mým Wigem. Moc jsem si ten dočasný odklon od biatlonu užívala. Když jsem dodělala školu, měla jsem zase čas na koně.
Vraťme se ještě k té psychice. V minulosti jste bolestně snášela situace, že vám neznámí lidé na internetu nadávali za vaše výkony, často neoprávněně. S přibývajícími léty si zvykáte, že „fanoušci“dokážou být i zlí?
To jsou zkušenosti, které musíte postupně nabrat. Platí zásada: na tyhle věci vůbec nekoukat, nevnímat je, nebrat si je osobně.
Což jste často nedokázala.
A neříkám, že už to umím. Ale snažím se k té schopnosti dopracovat a nečíst diskuse pod články a reakce na sociálních sítích. V minulosti odtud na mne opravdu občas vyskočily hodně nepříjemné, zlé věci. Pokouším se je nevnímat.
Proč jsou ti lidé takoví?
Nudí se? Mají nezajímavý vlastní život? Asi je normální, že je přitahuje určité drama, ale zároveň je pro ně nejspíš snadné a lákavé někoho odsoudit, aniž mají potřebné informace. Anonymita za klávesnicí jim samozřejmě pomáhá.
Nejde zdaleka jen o sport. Speciálně poslední dobou přibývají na sociálních sítích dezinformace nebo výzvy k násilí.
Těžko říct, jestli jsou takoví jen Češi, ale soudím, že v tomhle oboru jsou Češi bohužel „dobří“a dělají závěry z pochybných informací, ke kterým si ani neseženou relevantní zdroje. Navíc jsou kolikrát paličatí, nepřijímají jiný názor. Nečekám, že se to změní. Bohužel.
Jak vás ovlivnily události tohoto roku? Ruská agrese na Ukrajině, zprávy o válečných zločinech?
Na tyhle věci jsem doslova houba a strašně je nasávám. Přijde mi neuvěřitelné, že se tohle děje a jak daleko to mohlo dojít. A ještě kousek od naší země. Tolik bych si přála, aby to skončilo, i když svět už nikdy nebude jako dřív. My biatlonisté dáváme najevo naši podporu Ukrajině, jak to jen jde. Jasně, sleduji zároveň, že lidé v Česku mají kvůli současné krizi i své problémy, které některým připadají jako středobod vesmíru, jenže všechny tyhle potíže jsou nicotné proti tomu, co se děje a jak trpí na Ukrajině. Občas musí člověk otevřít oči a vidět vše ve větším zorném poli.
Když se opět vrátíme k biatlonu, plán na vaši další kariéru je dvouletý do mistrovství světa v Novém Městě 2024, nebo čtyřletý do her v Miláně 2026?
Nevím. Nechci si už na sebe uplétat žádný bič. Budu se vždy rozhodovat podle toho, jak se budu cítit po sezoně. Vím především, jak bych se už cítit nechtěla.
Jak?
Tak jako v minulé sezoně. Takhle se už ve své hlavě trápit nechci.
Jaké emoce byste tedy od nadcházející sezony ráda dostala?
Abych byla spokojená sama se sebou. Což je u mě dost těžké, to uznávám.
Právě. Před rokem jste s vlastním výkonem nebyla spokojená ani po suverénním pohárovém vítězství v Östersundu.
Já vím. Takže je to možná na mě dost vyhrocený cíl, co? Ale ne. Chtěla bych, aby pro mě byl biatlon nějakým způsobem zase i zábavou. Ačkoliv chápu, že taková ta úplná zábava, jakou byl v juniorských letech, je pryč.
Utíká to rychle?
Připadá mi, že ano. Dostávám se z fáze mladá nadějná do fáze stará beznadějná, o které lidé říkají: Ta už se stejně nezlepší, ať už jde domů. (rozesměje se)
Je vám pětadvacet. Marte Röiselandová vítězila až od 28 let. A o českých biatlonistech se traduje, že začínají být úspěšní později. Jo, to je pravda, asi u nás dozráváme déle. A je fakt, že v týmu mám pořád dvě holky, které jsou starší než já (Charvátovou a Jislovou).
V minulých letech jste měla největší úspěchy ve vytrvalostních závodech. Může to platit dál?
Těžko předvídat. Pořád nedokážu říct, proč mi zrovna tahle disciplína šla nejvíc. Je tu nová sezona, zase jedeme od nuly a co platilo v těch předchozích, nemusí platit letos. Vím, že jsem udělala v přípravě maximum. Žádné číselné cíle si jako obvykle nedávám, jen věřím, že ze svého závodění budu mít radost.