Padají banky. Co si máme přát?
V Americe banky padají, ve Švýcarsku musí jednu stavět na nohy centrální banka. Co se děje? Je třeba se bát o úspory? Spíš ne, Česko čelí pohromám úplně jinde než v bankovnictví.
Bankovnictví je založeno na důvěře. Už samotným slovem „úvěr“důvěra zaznívá. Člověk–věřitel může uvěřit, že mu jeho úvěr bude splacen, právě jen tehdy, když k dlužníkovi chová dostatek důvěry. Věřitel je ten, kdo uvěřil, že mu dlužník půjčené peníze splatí i s úroky. Bavíme-li se o bankovnictví, je přesnější hovořit o vkladatelích či střadatelích namísto o věřitelích, ale to na podstatě věci nic nemění. I vkladatel musí důvěřovat. Vkládá své peníze a s nimi i důvěru, že se mu o ně banka řádně postará a zhodnotí je.
Problémem padlé Silicon Valley Bank, již minulý pátek musely převzít do správy kalifornské úřady, bylo v podstatě právě to, že ztratila důvěru klientů. A problémem Credit Suisse je totéž. To je zásadní rozdíl oproti světové finanční krizi let 2008 a 2009. Tehdy se euroatlantické, ba globální bankovnictví otřásalo mnohem plošněji, protože bylo „napadeno zevnitř“– toxickými cennými papíry navázanými původně na hypoteční trh v USA. Jedovatá zrádnost těchto cenných papírů vězela v tom, že tehdy byly poměrně nové, neozkoušené, takže finanční svět zmámily. Na snadný výnos bez rizika se nechali zlákat i profesionálové. V lačné touze po zisku rozjeli obchody s toxicitou tak vehementně, že jí na několik let světový finanční systém zamořili. A nebýt masivních finančních injekcí v podání států a jejich centrálních bank, toxicita by ten systém úplně rozleptala s nedozírnými následky snad pro celé lidstvo.
To však není případ dneška. Dnes zatím o plošném problému nemůže být řeč. Rozhodně ne v té míře, v jaké nastal v letech 2008 a 2009. Zmíněné problémové banky jsou totiž specifické. A právě tato jejich specifičnost je připravila o důvěru klientů. Což se však drtivé většině jiných bank neděje.
Špatná doba na riziko
Specifičnost Silicon Valley Bank byla v tom, že se koncentrovaně zaměřovala na klientelu z řad startupů, tedy mladých technologických firem. Startupy jsou značně rizikové podniky, protože jich většina nepřežívá. Zhusta je tak financují takzvané fondy rizikového kapitálu, které jsou ve svém byznysu ochotny jít do většího rizika než běžný financiér. Vyšší riziko znamená vyšší výnos, praví známá poučka. Takže i když třeba nakonec devět z deseti startupů zkrachuje, ten jeden, který přežije, zajistí fondu rizikového kapitálu výnos, který více než kompenzuje souhrnnou ztrátu z devíti zkrachovalých projektů.
Jenže v době, kdy americká centrální banka musí bojovat s nejvyšší inflací za čtyřicet let, je startupový svět příliš rizikový i pro fondy rizikového kapitálu. To proto, že boj centrální banky s inflací se vede zvyšováním úroků. Úrok je cena úvěru, tedy cena investice. Investice do startupů se z pohledu fondu rizikového kapitálu stala tak drahou, že už jim nevycházela ona rovnice, že z výnosu jednoho úspěšného startupu pokryjí ztrátu devíti zkrachovalých. Protože výnos se počítá až po odečtení nákladů investic.
Fondy rizikového kapitálu tak mnohem méně ochotně než v uplynulých letech své peníze do startupů investují. Ty tak musí vybírat z úspor, jež stihly nastřádat u svých bank (jako právě Silicon Valley Bank), aby měly na další rozvoj. Protože zrovna Silicon Valley Bank, aby toho nebylo málo, tak úplně nezvládla úspory svých klientů prozíravě investovat, ocitla se minulý týden v situaci, kdy musela naplno „s pravdou ven“. Prodala pod cenou část svých investic, jen aby měla peníze na výplatu vkladů klientů. Jakmile prodávala pod cenou, bylo zřejmé, že je v tísni. Přišla o důvěru klientů. Přestali jí věřit, že se řádně postará o svěřené peníze. Provedli na ni „nájezd“a během vlastně jednoho či dvou dní vklady houfně vybrali a banku vyřídili. Banka bez důvěry není ničím.
To Credit Suisse o svoji důvěryhodnost přicházela postupně, v řádu let. Přišla o ni, protože dlouho uplatňovala to, co lze shrnout jako špatnou firemní kulturu plnou pokřivené morálky. Půjčovala peníze lidem, jimž se ostatní banky půjčit štítily. Své nepříliš prověřené zaměstnance nechala hazardovat s penězi významných klientů, aniž ti o tom měli potuchy, tak dlouho, až to skončilo třeba i sebevraždou. Nejvyšší vedení při tom všem se nejvíce zajímalo o vnitřní mocenský boj o posty, kdy vrcholní manažeři třeba na sebe i nasazovali špiony. Obří ztráty pak byly už jen očekávatelným důsledkem děsivé firemní kultury. S nimi se pojil setrvalý pokles cen akcií banky a pozvolný, ale stále palčivější odliv důvěry veřejnosti, klientů a i jejich vkladů. Poslední kapkou, která fatální pád Credit Suisse spustila, bylo doznání k zásadním nesrovnatelnostem ve finančních výkazech za uplynulá léta, které navíc přišlo v pohnuté době, kdy už kolabovala Silicon Valley Bank. Kdo by dál chtěl mít peníze v bance, jež ani nemá v pořádku účetnictví – ať už úmyslně, či z neznalosti?
Takže shrňme: pád jedné banky, jež se specializuje na startupy a ještě k tomu dělá fatální kiksy při investování jejich peněz, není plošnou krizí. A pád jiné konkrétní banky – se skandály, kam se podíváš – také plošnou krizi nepředstavuje. K finanční krizi typu té z let 2008 až 2009, která byla vskutku systémová, je nyní daleko. Ale i kdyby nastala, zrovna v Česku můžeme být celkem v klidu. Vždyť ani při krizi let 2008 a 2009 nemusely být tuzemské banky kříšeny byť jen haléřem z veřejných peněz. O úspory nikdo nepřišel. Česko čelí potenciálním ekonomickým pohromám úplně jinde než v bankovnictví.
V Česku můžeme být v klidu. Ani při krizi let 2008 a 2009 o svoje úspory nikdo nepřišel.