Když ženy soutěží s „ne-muži“

Postaví-li se do ringu žena a proti ní muž, který se ale cítí být ženou, kdo z nich dvou asi tak vyhraje? Sílící nástup transsexuálních a transgender sportovců otevírá mnoho citlivých etických otázek o diskriminaci žen.

Američanka Tamikka Brentsová je zkušená zápasnice MMA (tedy Mixed Martial Arts, což znamená smíšená bojová umění). Během své sportovní kariéry se utkala s celou řadou soupeřek. Jeden její zápas však byl unikátní a dostal se na stránky mnoha novin. Brentsová v něm nastoupila proti své krajance Fallon Foxové, transgenderové bojovnici. Celý sportovní střet netrval dlouho: Brentsová byla poražena za pár vteřin a odnesla si nepříjemná zranění na hlavě. Po zápase prohlásila, že se utkala s mnoha ženami, nikdy ale nezažila u protivníka takovou sílu, jako v souboji s Foxovou.

Překvapivé to není. Foxová se narodila jako muž a teprve v pozdním věku 31 let podstoupila procedury nepřesně označované jako změna pohlaví. I když se nyní identifikuje jako žena, její tělo je stále mužské: má mužskou strukturu svalů, kostí, svaly jsou v těle jinak rozložené a Foxová má samozřejmě větší sílu, než ženy obvykle mívají. Přesto nastoupila v ženské kategorii MMA a bojovala proti ženě, kterou lehce porazila.

Vyvolává to řadu otázek, které se neomezují jen na bojové sporty, například zda by transgender ženy měly soutěžit v ženských kategoriích a zda se nejedná o poměrně přímočarou formu diskriminace žen.

Nekalá diskriminace?

Jistým trendem už však je, že transgender ženy v ženských kategoriích nastupují (např. v plavání, cyklistice, americkém fotbalu a jinde) a často své soupeřky porážejí. Před několika dny jsme se z tisku dozvěděli, že transgender sportovkyně JayCee Cooperová vyhrála soud v USA. Soudila se s Americkou asociací silového trojboje, která jí start v ženské kategorii odpírala. Soud rozhodl, že čelila diskriminaci (dokonce „nekalé diskriminaci“) a musí jí (a dalším) být umožněno soutěžit s ostatními ženami v ženských kategoriích.

Měli bychom toto rozhodnutí slavit jako další milník na cestě k férovější, spravedlivější společnosti, která nediskriminuje své členy na základě pohlaví, rodu či třeba barvy pleti? Nebo je to spíše krok zpátky, který bude mít negativní vliv na celý sport – a především ženské sportovkyně?

Někteří lidé se necítí „být doma“v mužském či ženském těle, zkrátka se neidentifikují s pohlavím, s nímž se narodili. Transgender žena Julina Seranová tento pocit popisuje tak, že mozek jako by věděl, že jeho tělo není správné, a touží to správné získat. Často se to projevuje vážnými psychickými problémy; sexuologové tento fenomén popisují jako pohlavní dysforii nebo genderovou inkongruenci. Někteří muži se identifikují s ženským pohlavím, některé ženy s mužským. Možným řešením jejich svízelné situace je hormonální terapie a série operací. Mužům se vymodelují ženské pohlavní orgány a ženám zase mužské. V mnoha zemích světa, včetně Česka, je operace podmínkou pro úřední změnu pohlaví (z muže na ženu a z ženy na muže).

Některé současné feministky (minimálně od publikace knihy Gender Trouble z pera Judith Butlerové) se tváří, že biologické pohlaví buď vůbec neexistuje (je jen sociálním konstruktem), nebo nemá žádný vliv na rodové role, tj. na způsoby, jak se jako muži a ženy chováme, projevujeme, i na to, jaké máme vlastnosti. Zacházejí dokonce tak daleko, že o tom, zda je někdo muž, či žena nerozhodují biologická fakta, ale pouze rodová identita. Což je zcela subjektivní pocit identifikace s určitým rodem (mužským, ženským nebo jedním z mnoha desítek dalších, které se během posledních několika let vyrojily). Jednoduše řečeno: jestliže se někdo cítí jako žena, je ženou, a pokud se někdo cítí jako muž, je prostě mužem. Tečka.

Toto tvrzení má však důležité normativní důsledky, které se projevují například právě v diskusi o tom, zda by transgender sportovkyně měly soutěžit v ženských kategoriích. Není tak důležité, zda jsou to transsexuálové (identifikují se s opačným pohlavím a prošli procedurou změny pohlaví), nebo transgender (identifikují se s jiným genderem a žádné operace nevyžadují). V obou případech je musíme považovat za ženy (jak by mnohé současné feministky řekly, reálně ženami skutečně jsou) a podle toho k nim i přistupovat.

Odtud je to opravdu jen krůček k obvinění z diskriminace. Jsou-li transženy skutečně ženami, mají právo soutěžit v ženských kategoriích. A chce-li jim někdo toto právo upírat, dopouští se diskriminace.

Biologii neošálíme

Tak jednoduché to ale není. Transženy (transsexuálové) jsou biologicky muži, kteří se identifikují jako ženy a v určitém věku prošli hormonální terapií. Transgender ženy jsou muži, kteří se identifikují jako ženy a žádným medicínským procedurám se nepodrobili a ani po tom mnohdy netouží. A biologii řečmi o sociální konstrukci pohlaví neošálíme.

Muži a ženy se od sebe biologicky liší. Někdy jen málo, často jsou tyto rozdíly poměrně bezvýznamné, v případě rychlosti a síly to však neplatí. Muži jsou prostě obvykle (mluvíme opět o statistických rozdílech) rychlejší a silnější. Jejich těla se vytvářela pod vlivem mužských hormonů, zvláště testosteronu, a evoluce to zkrátka tak zařídila, že stavba jejich těl, struktura svalů apod. jsou takové, že mají průměrně větší sílu (o 20 až 25 procent) než ženy a jsou asi o 10 procent rychlejší.

Existují sporty, pro které mužské a ženské kategorie nemají valného smyslu, například šachy. Muži a ženy se inteligencí nijak zvlášť neliší, a proto neexistují důvody, proč by se nemohli utkávat nad šachovnicí. Takových sportů je ale spíše méně, v mnoha dalších jsou rychlost a síla důležitými faktory, které ovlivňují naději na vítězství. Britská filozofka a feministka Kathleen Stocková proto říká, že u každého sportu, u nějž jsou rychlost a síla důležitým indikátorem úspěchu, by muži a ženy měli soutěžit v odlišných kategoriích.

Je zajímavé, jak snadno mnozí označují situaci transgender sportovkyň za diskriminaci, zatímco je zřejmě nechává chladnými osud ostatních sportovkyň. Kdyby v ringu nastoupil proti ženě muž, asi bychom zápas nechápali jako příliš férový. Kdyby v ženské plavecké soutěži plaval muž, nebo závodil mezi ženskými cyklistkami, běhal s nimi závody, házel koulí či vzpíral, opět bychom si mysleli, že ty ženy jsou znevýhodněny, nemají férovou naději na úspěch, chcete-li: jsou mužskou přítomností diskriminovány.

Důvod je nasnadě. Vliv hormonů během vývoje mužského těla poskytuje mužům výhody, které ženy běžným tréninkem nemohou překonat. To samé ale platí i o transženách, bez ohledu na to, zda prošly hormonální terapií a operacemi, či nikoli. Přinášejí si do ženské soutěže výhodu, kterou běžný trénink nedokáže vyrovnat.

Toto není fair play

Umožnit transženám, aby soutěžily v ženských kategoriích, je proto v rozporu s hodnotovou dimenzí sportu: zajistit sportovcům a sportovkyním rovné podmínky a stejnou šanci na vítězství. Právě proto existují mužské a ženské kategorie nebo třeba i váhové kategorie ve sportech, jako je zápas, box či vzpírání. Umožnit transgender sportovkyním soutěžit s ženami je vůči těmto ženám nefér.

Jak píše britská novinářka Helen Joyceyová, pohled na silnější a rychlejší muže porážející nejlepší z ženských sportovkyň uráží naše hluboce zakořeněné intuice o fair play. A stejně nefér je to, že se na tyto ženy tak snadno zapomíná, když se stále dokola opakuje mantra o diskriminaci transgender sportovců. Když muži nesmějí startovat v ženských kategoriích, není to diskriminace, ale podmínka férovosti. A totéž platí o zákazu pro transgender sportovkyně.

Věříme-li v základní ideu rovnosti mezi pohlavími (a to bychom měli), musíme se rozhodně postavit na stranu sportovkyň a hájit jejich právo soupeřit za podmínek, které jim neupírají spravedlivou šanci na vítězství.