Baví mě fotbal. Ne pozlátko
Nepopsaný, neokoukaný a nečekaně úspěšný. Jaroslav Veselý, trenér Bohemians, vypráví o sezoně snů i životě v Emirátech.
Přes dvacet let už uteklo, ale vzpomenete si určitě. V bráně Čontofalský, před ním Mareš, v záloze Šírl s Meleckým, v útoku Hartig nebo Šenkeřík a na lavičce přísný kouč Petržela.
Tehdy šel z fotbalových Bohemians strach. Nebáli se nikoho, hráli zostra, v lize finišovali čtvrtí, což od té doby nezopakovali.
Až letos? Že by? Čtvrté místo, na které se klokani vyškrábali, by tentokrát znamenalo evropské poháry. Což by byla ještě větší senzace než ta z roku 2002.
„Občas poháry použiju jako motivaci, ale všechno musí jít postupně,“uvědomuje si kouč Jaroslav Veselý. Neokoukaný chlapík, který má zelenobílý zázrak na svědomí.
Má váš tým s tím Petrželovým něco společného? Přijde mi, že nehrajete tak od podlahy.
Chceme být fotbaloví, ale zároveň zachovat bohemácké DNA. Nechci být servilní vůči divákům, ale rád jim dám to, co od nás očekávají. Aktivní hru, vzrušení, tlak na soupeře. V Ďolíčku asi tiki-taku a padesát tisíc nahrávek nikdo nečeká.
Spíš jízdu po zadku.
Tak. Spousta fanoušků třeba nerozklíčuje všechny taktické záměry trenéra, ale každý z nich pozná tři věci: kdo udělal chybu, kdo zařídil gól a kolik bylo šancí. Fandovi je jedno, jak se k tomu doberete, ale když nedostane na talíř šance a střely, logicky jde domů zklamaný. Mě by to taky nebavilo.
Takže hráčům říkáte co?
Že divák musí vidět akci. V mém ideálním světě by měl tým mít za zápas patnáct až dvacet střel, spoustu centrů, zakončení. Když si lidi zaplatili, tak mají vidět představení, které má úroveň. A trochu mi vadí, že v Česku pořád někteří trenéři víc hodnotí druhé než sami sebe.*
Na co narážíte?
Že mě štve, když někdo vyvyšuje svůj fotbal nad jiný. Ať každý hraje tak, jak chce: někdo na spoustu střel, někdo na držení míče, může se to i v čase vyvíjet. Podívejte se na Guardiolu, taky už se City hraje něco jiného než s Barcelonou.
Taky se posouváte?
Snažím se hledat nové cesty. Ale pořád u toho myslím na to, aby to lidi bavilo. Když jsem dřív chodil na fotbaly jako divák, občas jsem si říkal: tohle by se přece klidně mohlo hrát někde za městem na poli a bez lidí. Dvě perfektně takticky připravené jedenáctky se krásně posouvaly a bránily, ale fotbal se nedostavil. A trenéři si to ještě v televizi pochválili. Tím asi lidi nepřitáhneme.
Ani na Bohemians se dřív nedívalo hezky. Co jste jako hlavní kouč během roku zvládl změnit?
Nejdřív jsme si k sobě s hráči hledali cestu. Řekl jsem jim, že to, že musel skončit trenér Klusáček, je hlavně jejich ostuda. V té době se totiž fakt nedařilo nic. Bojovalo se s diváky, hodně zraněných, pak baráž, kdy jste úplně na hraně. Nejtěžší zápas, co fotbalista může zažít. Kdyby se spadlo, klub by přišel o spoustu peněz, někteří lidi o práci.
Bylo to cítit?
Hodně. Hráč šel házet aut, já mu podával míč a viděl, jak se mu klepou ruce... Člověk si chtě nechtě připouští osudy lidí, kteří by byli neprávem potrestaní za to, že tým spadne. Když to bylo úplně na krev, dokázali jsme se s hráči o sebe vzájemně opřít. A to jsme si pak přenesli do další sezony.
Ta zatím vychází hodně nad plán.
Je to sen, ale strašně křehký. Může hodně rychle skončit.
No právě. Je vůbec reálné udržet Bohemku nahoře dlouhodobě?
Snažím se hráčům dávat příklady, aby si uvědomili, že se to povést může. Třeba Slovácko: podobný klub jako my, ale zahráli si poháry, přitekly peníze a teď se drží nahoře. Chceme se pokusit o první šestku, pak se uvidí. Když budeme mít výsledky, bude snazší sem přivést kvalitu. Začínáme být dobrá adresa, ale nesmíme polevit.
Jak na to? Co hráčům vtloukáte do hlav?
Sebedůvěra, pokora, pracovitost. Takové to pohádkové: Nad nikým se nepovyšuj a před nikým se neponižuj. Sebevědomí potřebujeme, machrování ne.
Od koho se snažíte okoukávat?
Hodně jsem dřív jezdil na stáže, do Španělska, do Nizozemska. Inspirovali mě Wenger a Guardiola, i v La Masii, té slavné barcelonské akademii, jsem se byl podívat. Ale postupem času mě začali víc bavit trenéři, kteří něco dokážou bez hvězd a s menším rozpočtem.
Třeba?
Gasperini z Bergama. Nebo Radžradžuí, který řídil marockou senzaci na mistrovství světa. Taky Union Berlín pod koučem Fischerem, taková německá Bohemka. Víte, když jsem trénoval mládež, mohli jsme hrát tiki-taku, vnutit styl soupeři, ale mezi dospělými se už s menším rozpočtem spíš přizpůsobujete.
Ptám se proto, že jste pro novináře pořád celkem nepopsaný.
Já pozornost nevyhledávám. Nevadí mi mluvit do médií, ale prostor nechávám těm, kteří ho mají rádi.
Ani se na lavičku moc nefintíte, na rozdíl od mnoha jiných.
Nepotřebuju to. Baví mě fotbal, ne tohle pozlátko okolo.
Divil jste se těm, kteří o vás na začátku pochybovali?
Chápal jsem to, nemám velké jméno. Ale taky jsem nespadl z nebe, nezačal jsem trénovat před rokem. Všechno jsem si odpracoval, pět let jsem byl v zahraničí.
V arabském světě, jako asistent Ivana Haška. Dobrá zkušenost?
Úžasná. Od Ivana jsem se toho spoustu naučil: jak vycházet s hráči, s hvězdami, s vedením, v tom je naprosto špičkový. Trávili jsme spolu i spoustu volného času, hodně mě to obohatilo. A Emiráty beru jako druhý domov, neřeknu na ně špatné slovo.
Co vás tam okouzlilo?
Člověk tam může žít plnohodnotný život. Tady mi fotbal bere veškeré volno, tím samozřejmě trpí hlavně rodina. V Emirátech mě nerozptylovalo nic okolo.
Neříkejte, že šejkové nebyli nároční.
To zase jo. Tlak, který jsem zažil tam, si v Česku vůbec nedovedeme představit.
Máte příklad?
Prohráli jsme derby a druhý den mi volali na hotel, že se mám vystěhovat. Taky ať vrátíme auta, že nám je jinak přes satelit odpojí. Stojíte tam, najednou vám hrozí, že nebudete mít kde bydlet...
Zůstalo u hrozeb?
Vystěhovat jsme se nenechali. Ale třeba jsme pak tři měsíce nedostali výplatu. (směje se) Není to pro každého. Ale! Když se daří, prémie jsou dvojnásobné, zvou vás na recepce, my třeba byli u ministra financí. Jednou jsme si po zápase v kabině rozdávali mobily, které jsme od šéfů dostali za odměnu.
A fotbal? Jakou tam má úroveň?
Musím se smát, když slyším, že jsme tam trénovali taxikáře. Nádherné stadiony, infrastruktura, neomezené finanční prostředky. Potkáte hráče různých národností, kultur... Najednou vnímáte třeba povahové rozdíly mezi Korejcem a Japoncem, Nigerijcem a klukem z Pobřeží slonoviny. Trénovali jsme kluky, co hráli za Fiorentinu, Rangers, Panathinaikos. A ještě jsme se potkávali s trenéry, kteří vedli brazilský nebo mexický nároďák.
Stíhal jste jim koukat pod ruce?
Analyzoval jsem soupeře, takže jsem u nich často něco objevil. Zajímavé taktické věci, které třeba v Evropě vůbec nevidíte. Jiné způsoby hry, rozestavení... Super inspirace. Nechápu, že tady máme k asijskému fotbalu takový despekt.
Není pozadu?
Dohánějí nás. Všiml jsem si, že když se tady zmíním o ázerbájdžánské nebo turkmenské lize, lidi se ušklíbají. Ale tam mají daleko víc peněz než ve spoustě českých klubů. Zaplatí si tři čtyři asistenty, tři kondičáky, top infrastrukturu.
Vás asi nepřekvapilo, že Saúdové zlákali i Ronalda.
Vůbec ne. V Evropě jsme naučení dělat věci levně, oni na to koukají naopak. Jak něco nestojí moc peněz, je jim to podezřelé. Za kvalitu si chtějí platit.
V Emirátech to platilo taky?
No jistě. Létali jsme špičkovými letadly, i když jsem trénoval juniorku, bydleli jsme v pětihvězdičkových hotelech. Kde by Čech šetřil, tam oni se plácnou přes kapsu. Když šejk chce, nalije do týmu neskutečné peníze.
O to drsnější musel být návrat do Česka.
Jasně, tak to je. Ale nevadí mi to, mám fotbal rád a chci ho dělat. A hodně si vážím toho, že teď můžu být v Bohemce.
Co pro vás znamená?
Kdysi mi jeden trenér říkal, že fotbal má v Česku smysl dělat jen pro pět klubů – a jako jeden z nich jmenoval Bohemku. Už vím, že měl
Nevadí mi mluvit do médií, ale prostor nechávám těm, kteří ho mají rádi.
V Ďolíčku asi tiki-taku a padesát tisíc nahrávek nikdo nečeká.
pravdu. Kvůli fanouškům. Oni klub posouvají výš, dýchají za něj. Když jsem do Ďolíčku jezdil jako soupeř, neměl jsem to tam vůbec rád. Genius loci toho stadionu je fakt nepopsatelný. Snad si ho ještě pár let užijeme – když vidím, jak se stadiony unifikují, mám trochu strach. Ať je Ďolíček jakýkoli, má kouzlo.
Ale vás to jako kluka táhlo určitě spíš k Hradci, kde jste vyrůstal. Jsem už mnohem víc bohemák, ale fandím mu dál. Těší mě, že budou mít novou arénu, že se drží nahoře.
Co chybělo, abyste si tam jako gólman zachytal ligu?
Aniž bych se chtěl kasat, nějaký talent jsem měl, byl jsem i na hraně mládežnických reprezentací. Ale v rozhodující dobu jsem fotbalu nevěnoval to, co jsem měl. Začal mě bavit život i jinde než na hřišti, nikdo mě neusměrnil a necepoval. Chodil jsem pak už jen po hostováních. Pokazil jsem si to sám, chyběla mi oddanost, kterou přitom teď po hráčích chci. Z vlastní zkušenosti vím, že víc dokáže ten, komu nechybí vůle a zarputilost. A taky ambice.
Jaké máte vy?
Chtěl jsem hlavně zachránit Bohemku, tuhle sezonu se to trochu zvrtlo. (směje se) Jsem rád, že se nám povedlo tým posunout herně i výsledkově, ale teď si před sebe žádné velké cíle nestavím. Až když se udržíme v top šestce, můžeme se rozhlédnout a pobavit se o tom, co dál.