U2 vyrostli a zpohodlněli
Irská čtveřice U2 vydala nové album Songs Of Surrender, které v plné verzi obsahuje rovných 40 skladeb. Má to ale jeden háček – nejde o nový materiál, ale o znovunahrané songy z dosavadních desek.
Většinu našich věcí jsme složili a nahráli ještě jako mladí. Ty skladby pro nás teď znamenají něco úplně jiného. Některé vyrostly společně s námi, z jiných jsme vyrostli my. Ale nikdy jsme neztratili ze zřetele to, co nás k jejich napsání přimělo. Podstata písní je stále v nás, ale jak se na ni znovu napojit, když jsme se posunuli dál a tolik jsme vyrostli?“vysvětlil vznik alba v ručně psaném dopise nejvěrnějším fandům kytarista The Edge a dodal: „Jsou tu nové tóny, nové akordy, nová tempa i texty. Postpunkovou naléhavost nahradila intimita.“
Luxusní výprodej
Je to přesně tak, jak The Edge řekl. Na Songs Of Surrender U2 ze svých skladeb sňali epiku, burcující apel, zanícený patos a představují je v poklidných, intimních aranžmá. Ty tam jsou typické zvonivé kytarové riffy a velkolepě klenuté melodické oblouky, které mají sílu nést na svých bedrech všechnu tíhu světa.
Hymny jako Pride (In The Name Of Love), Where The Streets Have No Name nebo skutečně skvostná
Sunday Bloody Sunday náhle znějí jako pouhé náznaky něčeho skutečně velkého, nesmělé přísliby nebo demosnímky.
Nad takovým počinem poletuje hned několik otázek, přičemž ta nejpalčivější je, zda U2 jsou skutečně tak invenčně vyprahlí, že místo nových skladeb pořádají honosný výprodej skladů. Jistě, ještě jednodušší by bylo vydat remasterovanou, vycíděnou a nějakým tím bonusem obohacenou tradiční „bestofku“, s níž by měli ještě méně práce, ale pořád je to jen oprašování vlastní minulosti. A tučné sousto pro kované „jůtůology“, kteří mohou nové verze do zemdlení pitvat, rozebírat a zase skládat, srovnávat s originály a posuzovat, jestli se jim nová verze té či oné písničky náhodou nelíbí víc než původní. I to se může stát, katalog U2 není nedotknutelný, aby s ním nikdo nemohl nakládat po svém, nadto ti, kteří jej před lety složili, nazpívali a nahráli.
Oheň už nesálá
V tomto případě je to více než kdy jindy otázka subjektivního vnímání a také vztahu k U2 jako takovým. Bono, The Edge, Larry Mullen Jr. a Adam Clayton jsou už dlouho v pozici, že se na každou jejich další desku nahlíží jako na velkou událost.
Ale už jen automaticky – doby, kdy si kapela ten post budovala skutečně vizionářskými díly, jsou dávno pryč. Nejde jen o kvalitu písní, ale i o ten „nezapomenutelný oheň“, plápolající v názvu alba z roku 1984, který s léty pozvolna skomíral a dnes jsou z něj už jen občasné jiskry.
Prostřednictvím Songs Of Surrender si ujasníte svůj vztah ke skupině, je-li samozřejmě jaký. Autor recenze, který svého času odřel až do úplného odpisu vinyl licenčního vydání The Joshua Tree od slovenské firmy Opus a Achtung Baby poslouchal rovněž do omrzení ze zakoupené originální magnetofonové kazety, si při jeho poslechu uvědomil, že v jeho očích byli U2 tak velcí, neboť jejich nejsilnější alba nenásilně a bez okázalého moralizování přiměla posluchače porovnat to, co U2 říkají, s tím, co si o světě kolem sebe myslí on sám. Na aktuálním počinu už ale porovnáváme U2 pouze s nimi samotnými.