Příliš zfalšovaný irácký míč
Jak se USA roku 2003 ve věci Iráku sovětizovaly a proč triumf zmutoval ve fiasko, jež trvá dodnes
Analýza
Před dvaceti lety se americké kolony valily písky jižního Iráku, aby zničily irácké zbraně hromadného ničení, které neexistovaly, a rozsvítily maják demokracie na Blízkém východě. Valily se k triumfu, který po roce zmutoval v katastrofu.
Se zděšením a strachem o život to sledoval i americký informátor Ahmed Ráfíd Alván Janábí, který pochopil, že všechno, co napovídal Američanům, vzali vážně.
Měl krycí jméno Curveball, Falšovaný míč. Američané to nechtěně trefili: vše, co jim Curveball napovídal, byla jedna velká faleš.
Ale Američanům, kteří na něm postavili svůj casus belli, to bylo jedno, protože přesně to chtěli slyšet. Prvotní hřích lži se ale vymstil.
Jednou z trvalých lekcí té doby je, jak snadno se USA, pokud jde o Irák, v té době sovětizovaly.
Nejdřív nebyly důkazy, ale ideologické zadání, že Saddám Husajn je existenciální hrozba se zbraněmi hromadného ničení, které chce použít proti Západu. Až pak se na zakázku dodávaly – a vyráběly – důkazy. Bylo zarážející sledovat, že po 90. letech, kdy zbrojní inspektoři obrátili Irák vzhůru nohama a vlády i tajné služby říkaly, že tam nic není, náhle tytéž vlády a tajné služby obracejí, protože USA prohlásily, že tam je toho spousta. Média bez ptaní tento obrat papouškovala dál. Mít otázky byla svatokrádež, státníci i média se řadili do oficiálního průvodu.
Vůbec nevěděli, co dělají
Stejné to bylo i s obviněním, že Saddám Husajn je jedna ruka s al-Káidou. I když sekulární Irák to měl s Usámovými džihádisty jako hyeny se lvy. Otázky se nekladly, mělo se to brát jako článek víry. Jak řekl George Bush, kdo nejde s námi, jde proti nám. Francouzi nešli, tak Kongres v žáru chvíle přejmenoval french fries (hranolky) na freedom fries.
Skončilo to blamáží, kterou dnes Amerika považuje za největší strategickou chybu své novodobé historie. Bush v roce 2008 „litoval špatných informací o iráckých zbraních hromadného ničení“. Ale prvotní lež byla jen začátek.
Není pochyb, že Saddám Husajn byl zloduch, ale takhle to dopadnout nemělo. Kdyby se Bush ve stroji času před 20 lety dočetl, jak se to celé zvrtne, měl by pocit, že mu snad počítač hackla al-Káida.
Saddámovo svržení zdůvodňované krví jeho obětí mělo za následek asi dalších 300 000 nových mrtvých (některé odhady mluví až o 600 000). Byla to dopředu předpovězená hekatomba: deset let předtím se předvídalo, že pokud se Irák rozvrtá špatným způsobem, sunnité, šíité a Kurdové po sobě vyrazí a nastane občanská válka.
Ukázalo se totiž, že Američané neměli po vítězství plán. Vytvořili jen „konstruktivní chaos“, takže ze dne na den rozpustili všechno včetně armády, aniž zajistili zbraně. Těmi se ozbrojily kmenové milice. Vypuklo rabování, bezvládí, vraždění. Oficiální verze ale zněla, že válka s terorem pokračuje dobře.
Vypukla sektářská válka mezi dříve vládnoucími menšinovými sunnity a přehlíženými většinovými šíity, která byla vyřizováním účtů a bojem o moc. Mělo to zásadní konce. Zaprvé vznik sunnitského džihádismu jako bojové síly, která zapálila Arábii a prožila své vyvrcholení Islámským státem. Za druhé to, že Irák ovládaný nově šíity se stal filiálkou šíitského Íránu, velkého amerického nepřítele.
Přes zmar a chaos, jaký dnes panuje na Blízkém východě, kam se Irák přelil, je obtížné dohlédnout, jak odlišné byly před rokem 2003 časy. Tálibán v Afghánistánu vypadal jako minulost, Amerika vesele posílala zajatce na výslech syrským pochopům, Kaddáfí chtěl spolupracovat, v Jemenu i Libyi byl klid. Irák nesvítí nad Blízkým východem jako maják demokracie, jak říkal Bush, ale jako troska nad zbořeništěm.
A zatímco šel po atomovkách, které neexistovaly, pořídila si
KLDR atomovky, které zatraceně existují. Írán dělá totéž. Čína zatím investovala v USA a skupovala Afriku. Lekci si vzal i Putin: velmoc si dělá, co chce. Amerika, která je občas ráda i přehnaně sebemrskačská, na to myslí taky: „Kdo si ještě vzpomene, že v roce 2003 jsme byli Vladimir Putin?“tvrdí univerzitní historik Juan Cole ve Washington Post.
Proč do toho USA tehdy vlastně šly? Henry Kissinger si myslí, že žízeň po pomstě za 11. září byla tak silná, že zastaralý a snadno smetený Afghánistán prostě nebyl dost. A komentátor New York Times Thomas Friedman v euforii krátce po dobytí Bagdádu v televizi prohlásil: „Mohli jsme udeřit na Saúdskou Arábii. Nebo na Pákistán. Udeřili jsme na Irák, protože jsme mohli.“
Svět viděl, že se nic nenašlo, a taky tu neamerickou neschopnost a cynismus, takže USA promarnily v Iráku morální podporu většiny zemí, kterou měly po 11. září.
Říkalo se, že bez Saddáma je svět lepší. Lepší? Byla to velmi temná postava a je dobře, že zmizela. Měla však být odstraněna tak, aby to posílilo mezinárodní řád, ne aby ho to rozhodilo.
Nebylo zase tak těžké to předvídat. MF DNES tři týdny před invazí napsala, že válka proti Iráku nebude tak hrozná jako to, co nastane po ní. A že státníci jsou schopni dohlédnout jen ke svržení Saddáma, dál už mají zatmění.
Po dvaceti letech pořád varuje ministerstvo zahraničí USA před cestou do Iráku kvůli hrozbě terorismu, únosu, ozbrojených konfliktů a občanských nepokojů.
Skoro dvě třetiny Američanů teď v průzkumu řekly, že invaze do Iráku byla chyba. Přesně před 20 lety ji dvě třetiny naopak podpořily.
Když loni hovořil George Bush o ruském přepadení Ukrajiny, přeřekl se a mluvil o „zcela neospravedlnitelné a brutální invazi Iráku“. Komentátoři to považovali za freudovské přeřeknutí odhalující, co mu leží v podvědomí. Možná ani pro něj irácká válka pořád neskončila.