Cihla a spol. Plechy s duší

Vyrostl jsem v malém městě v srdci Vysočiny, kde na sklonku minulého století patřilo k dobrým mravům umět řídit dřív, než jde člověk poprvé do autoškoly. Chlapci z okolních vesnic na tom byli ještě lépe. Většinou uměli ve dvanácti zacouvat s traktorem do stodoly.

Ke svým plechovým miláčkům si všichni budovali patřičný vztah. Dávali jim jména, trávili hodiny v garáži jejich vylepšováním. Často pro ně auta znamenala víc než ostatní členové rodiny.

Takový extremista jsem naštěstí nebyl, ale stejně na všechna ta vozidla, která mi v životě prošla pod rukama, rád vzpomínám. Každé totiž mělo něco do sebe. Nějakou svou duši.

První taková kára byl devadesátkový golf mého otce. Přivezený z Německa, jak jinak. Měl už něco najeto, ale byl jako Lotthar Matthäus nebo Andreas Moeller. Prostě prověřená německá hvězda. V klidu si jel to svoje, zkušeností měl na rozdávání, ale když na to přišlo, uměl pekelně zrychlit a poslat přesný pas.

Zpětně musím ocenit otcovu odvahu, že mě hned od prvního dne s řidičákem nechal jezdit bez větších připomínek. Když jsem přiběhl domů s čerstvými papíry a oznámil, že se jdu trochu projet, ležel zrovna s angínou, a tak asi neměl náladu ani energii mi to nějak rozmlouvat.

První auto, které mi říkalo pane, byl bílý favorit. Padla na něj první výplata (a ještě jsem si musel něco vypůjčit). Byl to takový ten hajzlík z diskotéky, co se v šusťákovce naparuje před mladýma holkama, ale když na to přijde, pořádný výkon nepodá.

Pořád se něco kazilo. Hlavně elektrika. Kolikrát já měl rozdělaný a vyměněný rozdělovač! Nakonec toho najezdil víc na laně než za své a byl jsem rád, že se po pár měsících pakoval o dům dál jen s nepatrnou finanční ztrátou.

Ovšem druhé auto, to byla srdcovka! Oranžová Škoda 120L, naprostá klasika. Protože byla oranžová, ihned se jí začalo říkat Cihla. A ani výplata na ni nebyla potřeba, koupil jsem ji tehdy myslím za tři a půl tisíce. Navíc od dědy jednoho kamaráda, takže auto s naprosto čistou historií.

Cihla, to byla zlatá ženská. Moc toho nesnědla, nepotřebovala nové boty ani drahou kabelku, stačilo ji jednou za čas trochu prohlédnout a věrně sloužila až do svého konce. Kolik absolvovala výletů, festivalů, kolikrát v ní spala celá parta, dokonce stěhování se s ní dalo zařídit.

Když prasklo plynové lanko, jel jsem přes celé město na sytič k opraváři, který natáhl nové a řekl si za to o padesát korun. Bohužel, nic netrvá věčně, a když bylo Cihle dvacet, nemělo smysl ji už nadále držet při životě. Loučení ale bylo těžké a nad dokladem o ekologické likvidaci jsem si nejednou poplakal.

Pak ale do mého života vstoupila další dáma. Modrá felicie kombi. S dieselovým motorem. To byla láska mého života (tedy samozřejmě bavíme-li se o autech). Vešlo se do ní všechno. Nic ji nezastavilo. Prázdná nebo naložená, po poli nebo po dálnici, do kopce nebo po rovině, prostě jela jako tank. Český šarm s německou silou pod kapotou. Pokud byly nutné nějaké opravy, tak jen kvůli věku. Nikdy mě nenechala ve štychu. Nejradši bych ji měl dodnes, bohužel schytala rány neslučitelné s dalším provozem. Ne vlastní vinou, vzorně stojící na parkovacím místě, v necelých dvaceti. I to je život.

Poslední auto s duší byla jedničková fabia kombi. Taková šedá myška, svědomitá hospodyně. O jejím konci mám od manželky zakázáno psát. Odpočívá na vrakovišti někde u Poděbrad.

No, nakonec, jsou to jenom plechy. I když s duší.