Seznamy, které měnily životy
Tolik povyku pro lustrace? Tento týden uběhlo dvacet let od vydání oficiálních seznamů spolupracovníků Státní bezpečnosti. Mají dnes ještě lustrace smysl, když už beztak mnohé vyřešil neúprosný čas?
Před dvaceti lety, 20. března 2003, české ministerstvo vnitra zpřístupnilo první oficiální, byť neúplné, seznamy spolupracovníků komunistické Státní bezpečnosti (StB). Tyto seznamy se v různém rozsahu a značně kolísavých stupních důvěryhodnosti počaly podle očekávání objevovat téměř okamžitě po pádu totality. Jedni chtěli znát toho, kdo na ně po léta donášel. A druzí zase toužili svou spolupráci se Státní bezpečností ututlat.
Jako první, v roce 1992, zveřejnil seznamy spolupracovníků StB aktivista Petr Cibulka coby soukromá osoba. Až po více než deseti letech následoval zmiňovaný počin Ministerstva vnitra ČR v roce 2003. Tištěné vydání seznamu spolupracovníků vážilo osm kilogramů. Šlo o dvanáctidílný seznam o rozsahu 5 000 stran, který vyšel nákladem 3 000 kusů a stát do něj investoval čtyři a půl milionu korun. V současné době se za oficiální zdroj považují stránky Archivu bezpečnostních složek.
Tři měsíce úklidu
Státní bezpečnost vznikla prakticky ihned po skončení druhé světové války v červnu 1945. A když z rozkazu ministra vnitra Richarda Sachera po 45 letech přestala existovat, zaměstnávala cca 12 tisíc lidí, což představovalo pochopitelně jen vrchol ledovce. Stalo se tak ale až 15. února 1990, z čehož vysvítá, že StB legálně fungovala ještě bezmála tři měsíce po sametové revoluci.
Není proto divu, že její pracovníci většinu kompromitujících spisů úspěšně zlikvidovali a precizně zahladili stopy. Nejcitelnější byla absence naprosté většiny tzv. živých svazků, tedy svazků aktivních spolupracovníků StB. Řada z nich tak bez větších problémů plynule přešla do struktur nově vzniklého režimu. Sesazení komunističtí pohlaváři tehdy s oblibou prohlašovali, že na seznamech jsou vlastně uvedeni jenom ti, kteří si to nedokázali nějak zařídit – nebo ti, kteří měli jednoduše smůlu.
Takzvaný lustrační zákon, který měl zabránit, aby se do vysokých funkcí v čele státu, armády, soudů či veřejnoprávních médií dostali právě bývalí příslušníci nebo spolupracovníci StB, vysocí funkcionáři KSČ nebo Lidových milicí, měl původně platit pět let. Poslanci však jeho účinnost i přes veto prezidenta Václava Havla prodloužili nejprve na další pětiletku a poté už přešli na systém adaptivního tempomatu – platí tedy až do odvolání, přičemž rychlost, respektive tvrdost, zákona je možné měnit.
Od roku 2014 platí ve změkčené podobě. Parlament totiž rozhodl, že lustrační osvědčení na rozdíl od klíčových státních úředníků nemusí mít členové vlády. Politické motivy této redukce spojené se vznikem vlády premiéra Bohuslava Sobotky (s ministrem financí Andrejem Babišem) jsou všeobecně známy.
Na koho si posvítit?
Otázkou je, zda současná vládní koalice nechystá pro změnu jakýsi revanš za tehdejší prohru, nebo zda má na zřeteli skutečně jen obecné blaho. Ministerstvo vnitra v čele s šéfem resortu Vítem Rakušanem připravilo totiž návrh na opětovné zpřísnění lustračních pravidel, jejž v říjnu loňského roku schválila vláda.
V odůvodnění se stručně řečeno dočítáme, že je přece v logice věci, aby všem bylo měřeno stejným metrem, tedy aby lustrační osvědčení museli předkládat i jednotliví ministři, činí-li tak jejich podřízení. Proti takto formulované myšlence nelze nic namítat, nicméně meritorně lze dovodit, že aby bylo možné rozdíly mezi klíčovými posty státní správy opravdu narovnat, pak by se novelizovaný zákon musel vztahovat také na přímo volené zástupce, to jest na prezidenta, členy parlamentu, hejtmany a starosty. A dovolím si
předpokládat, že Rakušan jistě nepočítá s tím, že by vzal při jednom i menší rekonstrukci Ústavy ČR, která by k tomu byla potřebná.
Když navíc vezmeme v potaz, že bychom se vrátili o minimálně deset let zpět, pak nelze než konstatovat, že aktuální návrh ministerstva vnitra kráčí prostě proti proudu času. A je vcelku podružné, jestli byl, či nebyl součástí programového prohlášení, protože vláda by se nyní měla primárně zabývat bezpočtem nepoměrně urgentnějších témat a problémů, o jejichž příchodu neměli ministři při nástupu do funkce ani tušení – počínaje energetickou krizí a konče třeba zajištěním bezpečnosti státu.
Nechme pracovat čas
Co si tedy dnes s lustracemi počít, 33 let po sametové revoluci? Má smysl je vůbec ještě vyžadovat? Velké ryby minulého režimu nám už dávno uplavaly – většina tam, odkud není návratu. O trestním stíhání nomenklaturních špiček jsme diskutovali tak dlouho, až to za nás (a snad i správně) vyřešil neúprosný čas.
Tatáž veličina utnula i letité spory o zrušení komunistické strany (po roce 1989), která v roce 2021, zdá se, definitivně opustila koloseum vysoké politiky, což se vzhledem k tomu, že skalní voličská základna KSČM jednoduše vymírá, i dlouhodobě očekávalo.
Bylo by jen ku prospěchu věci tento přirozený způsob postupné nápravy upřednostnit, tentokrát zcela vědomě před ostrým škrtem právnického pera právě v případě lustračního zákona, protože ten se v horizontu deseti až patnácti let stane natolik okrajovou záležitostí, že zánik instituce lustrací bude už skutečnou formalitou.
Do té doby bychom ale měli tuto právní normu ctít a maximálně respektovat. A pokud možno už nedovolit, aby se kdykoliv v budoucnu stala nástrojem k vyřizování politických účtů.