Pochybný příklad i nález ústavního soudce Šimíčka
Zdeněk Koudelka
Ústavní soudce Vojtěch Šimíček při obraně nálezu Ústavního soudu ve věci snížení valorizace důchodů v rozhovoru na serveru (27. 1.) uvedl příklad: „Jsem ročník 1969, a když jsem nastupoval poprvé do práce, tak platilo, že do důchodu mohu odejít v nějakém věku, což se mezitím několikrát změnilo a možná ještě změní. Pohybujeme se proto v rámci legitimního očekávání, nikoliv nepřípustné retroaktivity.“
V tomto případě má soudce Šimíček pravdu, protože sám dosud nesplnil podmínky pro vznik práva na starobní důchod. Tomu u valorizace důchodů odpovídá situace, kdy pro konkrétní valorizaci není splněna podmínka inflace a zákonodárce by se ji rozhodl změnit.
V případě valorizace v roce 2023 však šlo o jinou situaci. Zákonná podmínka inflace pro valorizaci důchodů byla naplněna v lednu 2023 – a tím vzniklo legitimní očekávání i zákonné subjektivní právo na valorizaci důchodů, byť ještě nebyla splatná. Pokud až po vzniku subjektivního, byť nesplatného práva zákon změnil toto právo k horšímu (snížil valorizaci), jde o nepřípustnou pravou zpětnou účinnost (retroaktivitu). To, že nebylo vydáno prováděcí vládní nařízení a nedošlo ke splatnosti valorizace, není rozhodující. Nařízení vlády jako prováděcí právní předpis právo na valorizaci nezakládá, ale jen již u práva vzniklého ze zákona provádí podmínky jeho realizace.
Majetkové právo, byť před splatností, je ústavně chráněno. Jak by se ústavní soudci dívali na situaci, kdyby zákon zrušil pohledávky věřitelů vůči státu, které ještě nejsou splatné s tím, že nesplatná pohledávka nepožívá ochrany vlastnického práva? Naštěstí praxe plně považuje nesplatné pohledávky za majetkové právo věřitele, které je chráněno. Může být i obchodováno – převod dlužních úpisů ještě před jejich splatností.
Kdyby šlo o platy soudců...
Uveďme příklad u ústavních soudců samých. Jejich plat stanoví zákon, splatný je však až 11. den následujícího měsíce, kdy je výplatní termín. Kdyby zákonodárce stanovil zvýšení platů ústavních soudců od 1. ledna, ale pak by si to rozmyslel a zákonem účinným od 2. února by zvýšení platu snížil, a to i za leden, s tím, že lednový plat ještě není splatný, byl by takový zákon Ústavním soudem nepochybně zrušen. Ústavní soudci by vůči němu použili argument legitimního očekávání, byť krátkého, i argument, že právo na lednový plat jim vzniklo splněním pracovní doby 31. ledna – a již nemůže být v neprospěch soudců sníženo.
Ústavní soud se odchýlil od své dosavadní judikatury. V minulosti zrušil snížení státní podpory pro stavební spoření z důvodu nedovolené retroaktivity nálezem z 19. dubna 2011, kdy konstatoval, že určující pro vznik práva, které požívá ústavní ochrany, je splnění zákonných podmínek pro státní podporu, nikoliv až její splatnost. Tehdy Ústavní soud uvedl, že není rozhodující, že v daném okamžiku dosud nedošlo k poukázání částky státem či k jejímu vyplacení stavební spořitelnou. S tímto se nyní Ústavní soud nevypořádal, přestože na to poukázal soudce Jan Svatoň.
V roce 2000 zákon stanovil, že se osoby, které mají právo trvalého užívání ke státním pozemkům, stávají vlastníky těchto pozemků po uplynutí jednoho roku od účinnosti zákona. Ještě před uplynutím této doby si to zákonodárce rozmyslel a tuto změnu práva užívacího na vlastnické zrušil. Proti tomu se postavil Ústavní soud nálezem z 9. března 2004. V něm uvedl, že tato změna porušila princip právní jistoty a důvěry v právo s tím, že zákonodárce rezignoval na svou morální povinnost jít příkladem v respektování práva. Tehdy Ústavní soud uvedl, že zásah zákonodárce vykazuje silné znaky svévole, ale dnes svévoli vykazuje přímo důchodový nález Ústavního soudu.
Šimíčkově v úvodu citované obhajobě odpovídá jiný příklad. Šimíček by splnil podmínky na starobní důchod, včetně věku, ale nepožádal o něj, tedy by se ani důchod nestal splatným, a on sám by nadále jako soudce požíval soudcovský plat až do 70 let. V mezidobí by však zákon změnil důchodový věk na 75 let i těm, kteří již původního důchodového věku dosáhli, ale jen se první důchod nestal splatným. To by vůči těm, kteří již získali právo na důchod, byť jej nepobírali, bylo retroaktivní. Právě proto se důchodové novely užily na ty, kteří získali právo na důchod podle dřívějšího zákona, jen když byly pro důchodce výhodnější, aby se retroaktivitě zabránilo.