Z deníku pacienta, který trošku podvádí

Jak se pozná, že člověk stárne? Třeba podle toho, jak se mění témata hovorů s vrstevníky. Před časem jsem navštívil narozeninovou oslavu naší kolegyně.

Seděl jsem u stolu vedle dlouholetého kamaráda. Není to tak dávno, co jsme se spolu na večírcích bavili o fotbale, o holkách, autech či politice. Teď jsme vedli jiný rozhovor. O zdraví a marodění. „Kolik prášků denně bereš?“„Čtyři.“„No nepovídej, já taky!“Následoval výčet pilulek a na co kterou bereme.

Jeden z léků, které každé ráno polykám, supluje činnost orgánu, který mi kdysi lékaři museli „ufiknout“. Před skoro dvaceti lety jsem onemocněl. Že něco není v pořádku, jsem si uvědomil, když mi na ulici spadly kalhoty. Skokem jsem zhubl, pětadvacet kilo během několika týdnů.

Šel jsem na vyšetření. Když přišly výsledky krevních testů, sdělila mi lékařka diagnózu. Hypertyreóza neboli zvýšená činnost štítné žlázy. Paní doktorka vyjmenovávala typické příznaky nemoci a já si uvědomil, že je už nějakou chvíli pociťuji. Bušení srdce, nespavost, nervozita. Zvýšená produkce hormonů zrychlila metabolismus, což mělo za následek rychlý úbytek váhy.

Léčba medikamenty nezabírala, štítná žláza byla porouchaná tolik, že musela pryč. Pan profesor na klinice ORL mi vysvětlil, co obnáší operace. Oznámil mi, že je má žláza tak velká, že při jejím odstranění mohou být poškozeny sousední hlasivky. Také mě varoval, že v krajním případě můžu přijít o příštítná tělíska, která mají na starosti regulaci hladiny vápníku v organismu. Nakonec mi dal podepsat papír, že jsem se seznámil se všemi riziky operace, a stanovil termín zákroku.

Za půl roku mi chirurgové štítnou žlázu vyřízli a poslali na histologii, aby vyloučili onkologické onemocnění. Po deseti dnech mi profesor sdělil dobrou zprávu, že nemám rakovinu. Od té doby denně beru pilulky, které nahrazují funkci štítné žlázy. Co půl roku chodím na kontrolu na endokrinologii. Paní doktorka mě neustále nabádá, abych žil zdravě. Když od poslední návštěvy přiberu dvě kila, kárá mě. Jako vždy mi poradí, abych dával přednost středomořské stravě před knedlíky s vepřovým. A také se vyhýbal alkoholu.

Já jí to sice slíbím, ale ne zcela dokážu dodržet. Když se blíží termín příští kontroly, chci paní doktorce udělat radost, a proto nějakou dobu před odběry nepiju lihoviny a jím střídměji. Na výsledcích je to hned znát a za tento drobný podvod jsem odměněn pochvalou.

Co dva roky mi paní doktorka vypíše žádanky na sonografii. Ultrazvukové vyšetření vnitřních orgánů podstupuju nerad, protože se obávám, že odhalí nějakou vážnou „závadu“. Ticho v potemnělé ordinaci tu a tam přeruší povely lékařky. „Nadechnout, zadržet dech, nedýchat.“Lékařka přejíždí po kůži ultrazvukovým senzorem. Na monitoru sleduje obraz mých útrob „namalovaný“ultrazvukovými vlnami a přidává ke snímkům diagnostické komentáře.

Sonografická seance se blíží ke konci. Podle pokynů lékařky se otáčím na vyšetřovacím lůžku jako kuře na grilu. „Lehněte si na levý bok. Nedýchejte.“Otočím se a lékařka začne přejíždět nagelovanou sondou po břiše, které se vlivem gravitace jako malý medicinbal překulilo k povrchu lůžka. Jak přejíždí po vypouklém pupku, obrátí se doktorka k sestřičce a pronese: „Tak si představ, že Patrikovi už bude rok.“

Zakuckám se smíchy při představě, že mé břicho připomnělo lékařce narození vnoučka. Ale k smíchu to není. Budu muset jít do sebe. A než budou Patrikovi tři, rád bych měl nad pasem místo medicinbalu alespoň grapefruit.