Končit ještě nehodlám
Krize je pryč. Atletika Pavla Masláka stále baví
Před dvěma roky si prošel atletickou krizí. Trápilo ho, že už není tak rychlý jako dřív, že ho mladší předbíhají. „Naštěstí se to ale zlomilo. Atletika mě zase baví,“líčí Pavel Maslák, když se usadí za stolek v hotelu české výpravy v Glasgow a vypráví.
Už má po tréninku, čeká ho večeře. Těší se, jak bude v dalších dnech na halovém mistrovství světa nejprve sledovat parťáky a v neděli se spolu se čtvrtkařskou štafetou sám pustí do akce.
„Věříme si,“přikyvuje třiatřicetiletý Maslák. „Jde o štafetu, při ní je možné vše. Třeba ani medaile nebude nereálná.“
Byla by pro něj svým způsobem zadostiučiněním. Právě ve skotské metropoli v roce 2019 skončila jeho úchvatná série šesti halových světových či evropských titulů v řadě. Pár dní před startem kontinentálního šampionátu totiž onemocněl.
„Možná by se tedy zastavila i tak. Dorazil Karsten Warholm, takovou formu jsem asi neměl,“přemítá. „Ale jinak na tuhle halu vzpomínám rád. Měl jsem tu pár pěkných závodů a hned se mi vybavilo, kde je rozcvičovák, zázemí...“
Vzpomínáte takhle často?
Občas. Vybavuju si, jaké to bylo tehdy a tam, snažím se navodit, jak jsem se cítil. Ale že bych zase doma přerovnával medaile, to ne. Určitě se jednou do tohohle bodu dostanu, ale na to mám ještě čas.
Protože cítíte, že v atletice je toho ještě dost před vámi?
Přesně tak. Až ukončím kariéru, tak si budu první půlrok užívat rodinu a volné víkendy. Pak mě vzpomínání asi dohoní. Teď ovšem ještě závodím.
Co vás konkrétně žene dál?
Mám rád tréninky, závody. Už sice nepatřím mezi nejlepší, ale stejně běhám dobré časy a cítím se jako kvalitní čtvrtkař, což ostatně dokazuje, že jsem se i teď dostal do štafety. Taky tohle mi říká, ať běhám dál.
Měl jste to tak vždy?
Je pravda, že před dvěma roky jsem měl krizi. S přibývajícím věkem jsem zpomalil, kluci mě předbíhali a cítil jsem se hůř. Pak mi ale paradoxně pomohlo jedno zranění. Uklidnil jsem se, atletika mě zase začala bavit a našel jsem chuť do tréninků.
Co jste si řekl?
Ne že bych šel třeba k psychologovi, to ne. Myslím, že hlavu mám silnou dost. Hlavní byl asi čas. Postupně jsem si zkrátka uvědomil, že svět už je o trochu dál. Že i když tréninku dávám sto procent, na dráze už bývalých sto procent nepředvedu. Čímž se to překlopilo.
Dřív jste říkal, že vydržíte do olympijských her v Paříži a potom uvidíte. Máte chuť si s novou motivací kariéru ještě protáhnout?
Na Paříž se upínám pořád, přidal jsem k ní ale i mistrovství světa v Tokiu příští rok, protože bych si tam rád zazávodil před plnými tribunami. Pak si myslím, že už bude adekvátní čas skončit. Čtvrtka je u nás na vzestupu a nouze o mladé není, tak bych jim možná zabíral místo.
Těší vás, že vidíte následovníky?
Přesně tak. Za konkurenci jsem rád. Individuálně je ohromně těžké se prosadit, tak mě to hřeje i z pohledu štafet, v nichž se nám vždycky dařilo. Je vidět, že o atletiku je pořád zájem a lidi do ní jdou.
Jak se váš sport v posledních letech posunul?
Hlavně z vědecké části. Tréninky jsou víceméně stejné, na čtvrtku musíte mít pořádnou rychlost, tak rozvíjet hlavně ji. A k ní sílu. Jen se mění všechny věci okolo. Do atletiky vstoupily moderní technologie, nové vymoženosti.
Snažíte se jít s dobou, nebo se držíte osvědčených věcí?
Spíš to druhé. Trenér Dalibor Kupka je zastáncem klasiky a o nových věcech není zcela přesvědčený. Takže jedeme to, čemu věříme a máme vyzkoušené.
Přesto, musel jste s přibývajícím věkem nějak trénink pozměnit?
Určitě. Počet tréninkových hodin mám plus minus stejný, ale obecnější věci už dělám v menší intenzitě, aby tělo zvládalo zregenerovat. Právě na ní cítím, že už není taková jako kdysi.
Dřív jste říkal, že regeneraci trochu zanedbáváte. Co teď?
Takhle, určitě šla v mém podání hodně nahoru. Když se podívám třeba deset let zpátky, tak jsem na ni vyloženě prděl. Teď bych už tohle neprohlásil, ale pořád cítím, že bych se jí mohl věnovat ještě víc. Jenže já zkrátka takový nejsem. Každý si musí najít svoje, co mu vyhovuje, mít balanc.
Není žádoucí se do něčeho za každou cenu tlačit?
Přesně. Možná bych se donutil, jenže bych při tom pořád myslel, že už chci být doma, že mě to nebaví. Což by také nebylo to pravé. Pro mě je ideální si po tréninku zajít do studené vody, do páry, sauny, na fyzio a pak za dětmi.
Máte dvě. I ony jsou pro vás jistou formou relaxace?
Ano. Jsem rodinný typ, když to jde, mířím domů. Je super, že už chodí do školky, takže skloubit sportovní život s osobním není problém. Dopoledne si udělám svoje, v půl třetí je vyzvednu a jsem s nimi.
Berete je někdy na tréninky?
V sobotu, když nemají školku. Baví je to. Vlezou si do pískoviště, běhají po straně oválu. Přijde mi, že je to teď lehčí, než když byly úplně malé, protože dokážou udělat samy spoustu věcí, umí se zabavit a nemusíte kolem nich tolik skákat.