„Hraničí to se sebevraždou“
Rozhovor zvláštních zpravodajů MF DNES s raněným ukrajinským vojákem o tom, jaké to je v boji
Oleksandr Javdošnjak zvaný Santa je důstojník ze Záporoží. Původní profesí učitel angličtiny již dva roky bojuje proti Rusům, kteří mají v oblasti převahu. Redaktoři MF DNES ho navštívili v nemocnici den před plánovanou operací, která mu má z nohy vyjmout šrapnel. Zranění mu přivodil dron, kterých nad zákopy létají i desítky denně.
Absolvoval jste před začátkem války nějaký vojenský výcvik?
Dne 24. února v pět hodin ráno mi zavolal kmotr a řekl, že začala válka. Výcvik trval hodinu. Pak jsme natankovali plnou nádrž, na trhu koupili cukr a mouku a všechno to dali rodině. V sedm hodin už jsem byl u praporu. Letos jsem přišel do výcvikové školy.
Do konce roku jsem byl starší voják, ale byl nedostatek důstojníků, tak jsem se šel učit na důstojníka. Za čtyřicet dní výcviku jsem dostal diplom. Byl jsem velitelem pěší čety a řídil jsem bojové vozidlo. Studoval jsem také zbraně a absolvoval výcvik na nejvyšší úrovni. Během něj jsem hodně zhubl, ale to mi jen prospělo.
Jaké byly vaše pocity a emoce, když jste šel poprvé do boje?
Věděl jsem, že je tam s námi velitel, který neříká běžte vpřed, ale následujte mne. A co jsem cítil? Nevím. Vzrušení, možná strach. Každý se bojí. Ale já se víc bojím o ty kolem sebe. Je to jako dívat se na sebe zvenčí. Jako v počítačové hře. Po boji každý něco analyzuje, ale v tu chvíli prostě děláte, co si myslíte, že je správné. Navíc – co se stalo, stalo se. Teď je to naše práce. Protože kdyby nepřišli Rusové, stavěli bychom dále domy a učili děti.
Už předtím jsem se ale po anexi Krymu hlásil jako dobrovolník. Sbírali jsme hlavně potraviny a vozili je na frontu. A tak mě 24. února lidé už docela znali.
Nosili mi potraviny a byli velmi ochotní pomáhat. Ptali se, co potřebujeme. Kdo mohl, ten mě hledal. Bylo to, jako by zase přišel Ježíšek. Ale už od roku 2014 bylo normální pomáhat. Válka mě naučila neplánovat dál, nečekat na zítřek. Vstává se brzy a den se plánuje jen krátce dopředu. Každý den se navíc mění plány.
Co se vám stalo s nohou? Proč jste v nemocnici?
Stalo se to při plnění jednoho z úkolů. Zrovna nás ostřelovali, když k tomu došlo. Bylo to jako bombardování. Asi dron, padalo tam toho víc... Bojiště je kruté a nekompromisní.
Pokusili jste se získat pozice obsazené Ruskou federací?
Ano. Víte, lidé už jsou unavení, ale bylo třeba ukázat, že je i nadále nutné pokračovat a něco s tím dělat. Velitel našeho praporu nám šel příkladem, vyrazil jako první. Následovaly ho týlové jednotky, prostě důstojníci, kteří obvykle řeší papírování. I ti kráčeli vpřed, aby šli příkladem ostatním vojákům.
Takže velitel praporu šel první?
Přesně tak. My jsme šli za ním a samozřejmě v krytu byla i brigádní průzkumná skupina. Specialisté a průzkumníci, kteří ve své práci byli opravdu zkušení, bohužel zemřeli při stejné operaci.
Když už jsme ale byli skoro na pozicích, všude vládlo podezřelé ticho. Dokonce i velitel měl strach. Říkal, že se bojí, že je to léčka. Že je něco špatně.
Dlouho jsme šli a dlouho se nikdo neozval. Pak se velitel rozhodl, že zbytek budeme krýt. A šel napřed se třemi specialisty. V tu chvíli začala bitva, začalo ostřelování. Kryli jsme se, jak jsme jen mohli. Při ústupu jsem byl zraněný, ale adrenalin udělal své a já byl snad i rychlejší než obvykle.
I přes rozpáranou nohu a obrovskou díru v achilovce. Něco mi pomohlo, zřejmě nějaká vyšší moc, Bůh.
Rus vás tedy vlákal do léčky?
Bohužel ano. To vražedné ticho mnohé naznačilo. Kdyby nás tam velitel poslal v jedné vlně a neměl tušení, že se něco děje, nejsem tady. Padlo osm chlapů, já a další tři jsme zranění. I takové situace se na bojišti dějí.
Některé mise hraničí se sebevraždou, ale vy víte, že musíte nepřítele vytlačit, nepustit dál. Je to těžké. Tam v zákopech bojujeme do posledního dechu.
Nejhorší je podívat se na pole, kde leží kamarádi. Mnozí tam leží už dlouho, protože je není jak odsunout, dopřát jim poslední odpočinek. Rus střílí po všem. Po zdravotnících, sanitkách. Je mu to úplně jedno.
Znal jste dobře ty padlé?
Ano, třeba velitel průzkumu byl mladý chlap, bylo mu 34 let. Vždy pozitivní, usměvavý, šířil dobrou náladu. Už padlo tolik dobrých chlapů, ale i žen.
Jak vypadá ošetření v poli?
Zdravotník mi rány obvázal, podal nějaké tlumicí léky, vyndal z těla drobné střepiny. Chlapi fungují skvěle, přestože mezi sebou mají i veterináře. Prostě pomáhá každý, kdo má ruce a nohy a znalosti. Po přesunu k autům následovala dlouhá cesta do polní nemocnice, kde se už postaral přímo lékař. Ten sepsal papíry, vše nachystal a já byl transportován sem do Záporoží.
Všude jsme viděli rozbité silnice. Trvá i několik hodin, než se odtud člověk dostane. Jaká tedy byla cesta z bojiště?
K prvnímu stabilizačnímu bodu to bylo 15 kilometrů. Problém je, že cesty jsou rozryté nepřátelskou technikou. Bylo dobré, že jsem zranění neměl tak vážná. Ale nevíte, jestli dojedete. Máte auto, které není pancéřované, a navíc bez rušičky. Těch je málo. Mnozí transport nepřežijí, včetně zdravotníků a lékařů.
Ještě se vrátím k vašemu zranění. Jak jste komunikoval s rodinou? Věděli o vašem stavu?
Ano, věděli. Telefon jsem u sebe na bojišti ale neměl, poprvé jsem tedy volal ženě z cizího telefonu. Rodině jsem předtím řekl, že budu pryč den nebo dva, aby si nedělali starosti. A pokud to půjde, že jim pošlu nějaké emotikony.
Navštívila vás v nemocnici vaše žena? A děti?
Já to nechtěl. Chci se vrátit co nejdříve na bojiště, pomáhat kamarádům. Nechci, aby mě viděli v nemocnici, zraněného.