Superúterý: byla jsem celebritou
Poprvé jsem hlasovala v USA: spolu se mnou třetina země, ale nebylo to vůbec napínavé.
Protože to byla moje premiéra, šla jsem pro jistotu volit hned ráno do baptistického kostela v satelitu Huntersville kousek od Charlotte. „Možná budu potřebovat pomoc, volím letos poprvé,“oznamuju hned u vchodu dobrovolníkům. Vzápětí jsem se nakrátko stala celebritou. Jeden starší pán začal nadšeně tleskat a skandovat: „Volí poprvé, volí poprvé.“K němu se přidalo asi dalších dvacet lidí, kteří v řadě postupně potvrzovali svoji vstupní registraci.
Na osmnáct let nevypadám, všem evidentně došlo, že jsem nedávno musela získat americké občanství. Téměř okamžitě se mě ujala paní s vizitkou „Sarah“na klopě. Patří k dobrovolníkům, kteří pomáhají organizovat volební den. Přivádí mě ke stolu, kde zkontrolují, jestli já jsem opravdu já. Na rozdíl od prezidentských voleb v roce 2020 museli mít letos voliči průkaz totožnosti, což je v podstatě řidičák nebo pas.
Adresa a jméno souhlasí, jdeme dál. Mám pocit, že kdyby Sarah mohla, tak by mě nejraději vodila všude za ruku, jako dítě. Samotné volební zařízení, kde se podle republikánské, demokratické nebo nezávislé registrace objeví hlasovací lístek, je důležitý strategický bod. Sarah mi ukázala základ, tedy co, jak a kde mám zmáčknout, a pak už jen dodala: „Teď už musíš sama, je to tvé soukromé rozhodnutí.“A odešla.
Na volebním dotykovém monitoru jsem postupně vybrala nejen svého prezidentského kandidáta, ale třeba i kandidáta na guvernéra Severní Karolíny.
Počítač vytiskl můj volební lístek s vybranými jmény a pak přišlo to nejdůležitější: vhodit podlouhlý certifikát s elektronickým čipem do dalšího počítače u východu.
Paní Sarah je mi opět v patách, chce mít jistotu, že lístek odevzdám. Jinak by moje přítomnost byla naprosto zbytečná.
Přístroj cvakne jako pokladna v samoobsluze. Hotovo. „Zvládly jsme to,“vykřikne Sarah a na svetr mi slavnostně připevní nálepku „Volila jsem“.
Moje první americké volební klání trvalo asi 20 minut, žádné velké fronty, vše jako na drátku.
„Uvidíme se u voleb v listopadu,“říká na rozloučenou Sarah, jako když učitelka napomíná žáka. Dodává, že o prezidentských volbách bude určitě narváno, takže prý mohu volit i předčasně.
U východu za kostelem potkávám souseda, 55letého Davida. „Jé, ty vlastně už taky můžeš volit,“zavolá na mě zasvěceně. Známe se dobře, vím, že je zapřísáhlý demokrat. Dáváme se do řeči na téma, že letos to tedy skutečně o ničem není, protože je rozhodnuto a média se jen přiživují dramatickými titulky, převážně na účet Trumpa, nebo o tom, jak Nikki Haleyová dnes po neúspěchu skončí.
„Volil jsem Bidena, není z čeho vybírat, hlavně aby vydržel,“říká. David je velkým odpůrcem Donalda Trumpa. Ten podle něj patří za mříže kvůli podvodům, je diktátor a rozděluje Ameriku. K Davidovi se přidává jeho manželka Elizabeth: „Ráda bych viděla jako prezidentku Kamalu Harrisovou, myslím, že by to tady dala do pořádku, je mladá a silná.“Na otázku, co by dala současná viceprezidentka do pořádku, se pak Elizabeth trochu odmlčí a pak vybírá palčivý problém potratů, respektive práva žen na rozhodnutí, zda v případě těhotenství porodit dítě, nebo ne.
Po cestě domů vidím stejné pouliční volební plakáty a hesla, jaká jsem četla při cestě sem. Zvláštní je, že nejvíc se na nich objevovalo jméno Nikki Haleyové. Ta musí mít v mém okolí mnoho příznivců. Jméno Trump naopak nikde nefigurovalo. Nebylo ani moc „Bidenů“. Asi jeho týmu bylo jasné, že primárky u nás v Severní Karolíně bez problémů vyhrají.
Večer se i jinde potvrdilo to, co každý čekal: prezidentský souboj nejstarších kandidátů v historii USA Biden versus Trump je na spadnutí.