Tři čeští Wintonové a jejich stále neznámý osud
Mnislav Zelený bývalý velvyslanec v Ekvádoru, etnolog
Vroce 1939 tři honorární konzulové Ekvádoru v Praze – Ernst Fuchs, Jiří Vondráček a Karel Linhart – riskantním vydáváním víz zachránili životy více než tisícovce českých Židů. Na rozdíl od oceňovaného sira Nicholase Wintona je ale tento odvážný čin zapomenut a další osudy konzulů jsou zcela neznámé.
Dne 9. listopadu roku 2010 mi v MF DNES vyšel článek Tři čeští Wintonové. Svůj text jsem tehdy končil slovy: „Samozřejmě je třeba přiznat Ekvádoru vstřícnost, ale jen do období platnosti norimberských zákonů. Od 1. ledna do 18. května 1939 vydali naši tři konzulové na pět set víz, což včetně dětí může být na 1 500 – 1 800 zachráněných osob. Víza vydaná po 12. dubnu, po zákazu vydávání, podepisovali asi všichni tři ‚na vlastní triko‘. Ignorovali všechny příkazy a kabelogramy z Quita. Svým osobním hrdinstvím umožnili životy jiným. Sami však za to těžce zaplatili. Nejsou žádné zprávy, kam zmizeli. Do Ekvádoru, kam na svobodu posílali Židy, sami nikdy nedorazili. Dlužíme jim mnoho. Možná naši historici někdy objasní i jejich osudy.“
Fuchs, Vondráček a Linhart
Bohužel ani za skoro patnáct let žádný historik neměl zájem objasnit osudy těchto tří konzulů, kteří zachraňovali židovské rodiny deset minut po dvanácté. A to i po 21. červenci 1939, kdy na území Protektorátu Čechy a Morava začaly platit norimberské zákony. Nikdy nikdo neocenil jejich odvahu, jejich činy, do kterých je nikdo nenutil a které učinili z pouhé lásky k bližním, jakkoliv jim hrozilo smrtelné nebezpečí.
Sami z toho nezískali žádné výhody, dividendy, odměny, bohatství. Možná ani vlastní život. Jejich osudy zřejmě nebyly příliš příznivé. Tuším, že naopak byly smutné, tragické. Jako by se rozplynuli, zmizeli z povrchu zemského. Po více než osmdesáti letech žádné ocenění, žádné vzpomínky, žádný vděk, prostě nic.
Nicméně já jako Čech jsem na ně nesmírně hrdý. Z tehdejší složité diplomatické korespondence mezi ekvádorským honorárním konzulátem v Praze a Quitem, hlavním městem Ekvádoru, jsem tušil, že sama ekvádorská vláda neměla v průběhu let 1938–1939 o vydávání vstupních víz do jejich země jasno. Quito bylo pod velkým tlakem nacistů a několikrát vydávání víz v Praze zakázalo. Zásadně již v roce 1938 obecně zakázalo všem honorárním konzulátům v Evropě víza vydávat. Přesto se víza v Praze vydávala, a to dokonce i po vyhlášení norimberských zákonů. Tehdy našim honorárním konzulům začínalo jít o krk.
Ještě jednou pro připomenutí: byli to Ernst Fuchs, Jiří Vondráček a Karel Linhart.
Jeden byl Žid, druhý Čech, třetí Němec. Krásná a zároveň symbolická dokumentace soužití těchto tří etnických skupin v dobách Českého království a Československa.
Kdo ocení hrdiny?
Jak asi skutečně dopadli? Z mého deníku z roku 2013 si nyní po letech, kdy nikoho nezajímalo osud těchto tří hrdinů rozluštit, nostalgicky čtu:
„Jsem v Quitu, abych zjistil, zda pan Ernst Fuchs do Ekvádoru třeba někdy přijel, nebo ne. Zašel jsem na imigrační úřad na adrese 6 Diciembre y Colón. Po delší době pátrání jsem našel doklady, které skutečně vypovídají o jeho příjezdu do Guyaquilu mezi březnem až červnem roku 1939. Ovšem vzhledem k tomu, že byl ekvádorskou vládou vyšetřován za vydávání víz i přes její zákaz a protože mu byl 12. dubna 1939 odebrán status konzula, nebyl mu po příjezdu povolen pobyt. Nikdo zde nic netuší o jeho dalším osudu. O Jiřím Vondráčkovi a Karlu Linhartovi jsem nezjistil nic. To mi potvrzuje i ekvádorská historička a současná pracovnice ministerstva zahraničí Soledad Castro. Sdělila mi, že Ekvádor v roce 1938 podlehl tlaku Německa a slibům o ekonomické spolupráci a podpoře a víza zakázal plošně vydávat. Časem to však pod tlakem židovské komunity v Ekvádoru zase povolil. Jenže tento pokyn předal konzulům v Evropě údajně pouze tajně a víza povolil prý vydávat jen pro určité množství.“
Taková ekvádorská chytrá horákyně. Byla to hra na hraně a naši tři honorární konzulové na to asi doplatili. Ozve se konečně někdo, kdo zjistí jejich osudy? A ocení někdo jejich podíl na záchraně stovek a stovek židovských rodin z Čech a Moravy? Možná sám Stát Izrael by mohl projevit zájem o to, kdo riskoval život pro jeho židovské souvěrce v Protektorátu Čechy a Morava během několika měsíců roku 1939.