Nemusím mít na všechno názor
Dnešní doba nás neustále nutí mít vyhraněný názor a stavět se na jednu stranu, přemýšlí Robert Mikluš před premiérou Mefista. Večer jej poprvé zahraje ve Státní opeře.
Mefistem, tedy „románem jedné kariéry“, jak bývá stěžejní dílo Klause Manna nazýváno, vstoupí už dnes večer Činohra Národního divadla na jeviště Státní opery. Po šestatřiceti letech. V dramatizaci a režii Mariána Amslera se zde v ústřední roli německého meziválečného herce Hendrika Höfgena představí Robert Mikluš.
Můžete svou postavu přiblížit?
Mefisto vypráví o herci, který se snaží dělat svoji práci. Má pro ni závrať a slabost, naplňuje ho. Dělá pro ni prostě všechno na světě. A je zároveň velmi ctižádostivý. Doba a politické okolnosti se ale okolo něj za pochodu velmi rychle mění. Hendrik tomu zpočátku nepřikládá důležitost, ovšem časem mu politická situace začne bránit v realizaci. Učiní tedy zásadní rozhodnutí a má pocit, že se stal odbojářem. Že se
Mefisto náhle ocitl uvnitř tábora nepřítele a odtud podrývá jeho moc. Ovšem časem, aniž by si toho byl sám vědom, překročí hranici, odkud není návratu. Jeho angažovanost začne ubližovat blízkým a přátelům a on ten svůj vnitřní rozpor už prostě víc neunese.
Co vás na Hendriku Höfgenovi zaujalo?
Často to vypadá, že jedná pravdivě, nebo jak si myslí, že má jednat. Ovšem vzhledem k tomu, že je herec, lidé jej obviňují z přetvářky. Ani my často nevíme, zda je jeho jednání pravda nebo není. A v těchto momentech se odehrává zajímavý balanc mojí postavy.
Stalo se vám osobně, že vás někdo jako herce obvinil z přetvářky?
Když jsem chodil se svojí první dívkou, tak se jí jednou její kamarádka zeptala: „Hele, ten tvůj přítel je herec, nebojíš se, že to na tebe všechno jenom hraje?“To jsem byl hodně překvapený. Mám totiž dojem, že my herci si to nějakým způsobem odbudeme na jevišti. Prostě se vybijeme a v osobním životě nás pak podobné hry spíš unavují.
Román Klause Manna v podstatě předznamenává nástup nacismu. Jak to inscenace akcentuje?
Určitě, celý román je o plíživém nástupu nacismu. Od začátku v hamburském uměleckém divadle, přes které náš hrdina postupuje do berlínské státní činohry. Jak se mění jeho kariéra, tak se mění i doba. A i v té dnešní je každý z nás neustále vystaven nějakým svodům.
Jak to myslíte?
Nevím, jestli jste to zaznamenal, ale myslím tím tendence, kdy nás dnešek neustále nutí mít na vše nějaký vyhraněný názor, muset se postavit buď na jednu, nebo na druhou stranu… Nutnost se neustále polarizovat. To je šílené. Já přece nemusím mít na všechno názor a nemusím hned všechno lámat na dvě půlky chleba.
V Mefistovi se vracíte do meziválečného období. V Rokoku zase hrajete o zrádném parašutistovi Čurdovi a známý jste i z televize z dobového seriálu Zlatá labuť. Je vám tedy první polovina 20. století nějak souzená?
Nevím, ale asi je mi blízká. Nějakou svojí barevností, expresionismem, a vůbec všemi uměleckými styly, které v té době vznikaly. Byly velmi odvážné a ostré v barevnosti.
Sám jste dříve zmiňoval, že za vzory máte Oldřicha Nového či Rudolfa Hrušínského zamlada. Co by si dnešní doba měla vzít z první republiky právě za vzor?
Líbí se mi elegance, nonšalance a nadhled tehdejších lidí. Třeba v jejich slovním jednání a myšlení. To je mi blízké. Ovšem s tím Oldřichem Novým to spíš svědčí o moci médií: Někdy v nějakém rozhovoru řeknete, že když si oblečete šaty ze 30. či 40. let, tak si na place připadáte jako Oldřich Nový, a oni pak napíší: „Jsem reinkarnace Oldřicha Nového.“A vy si následně připadáte jako naprostý idiot (smích), protože to zní strašně povýšeně. Člověk musí být někdy opatrný v tom, co říká. Je to dvousečná zbraň.
Jste dost aktivní na sociálních sítích, třeba na Instagram dáváte poetické medailonky svých kolegů. Kde k tomu berete inspiraci?
Uvažoval jsem, jaký – to je dnes velmi moderní slovo – content, tedy obsah, může člověk na sociální sítě dávat. A právě toto mi dávalo smysl. Že to někoho potěší nebo mu to udělá hezký den. Je to lepší, než si tam neustále na něco stěžovat, používat to jako chlubítko anebo se stát reklamním bannerem.
Takže propagujete své kolegy.
Třeba. Nebo lidi, kteří mi dělají radost.