Čínská Popelka zachraňuje draky. Kupodivu vkusně
Jistěže animovaná pohádka Jak zachránit draka míří především k dětem, které nad jejím původem nehloubají. A jestliže pak při odchodu z premiérového kina nedočkavě vyzvídají, jestli brzy přijde druhý díl a jestli v něm uvidí dračí mládě z „jedničky“vyrůstat, je to pro tvůrce dobré znamení.
Tlumené barvy
Ovšem i dospělí zažijí celkem milé překvapení, jaké od nezvyklé koprodukce Španělska a Číny asi příliš nečekali. Stojí za ní vůbec zvláštní sestava: režii si rozdělili Španěl a Číňan, scénář Argentinec a Španělka, v původním anglickém znění propůjčil jednomu z draků hlas Bill Nighy a projekt podpořil evropský grant.
Zní to jako účelový slepenec, ale výsledek je kupodivu stylový, celistvý a soudržný; čínskému bájesloví se přibližuje výstižněji než cyklus Jak vycvičit draka mytologii vikinské.
Pracuje s poetikou odlišnou, avšak zajímavou a účinnou. Využívá otevřeného prostoru, spíše tlumených, nikoli křiklavě neonových barev, takže bílý sníh na šedých kamenech pevnosti dotváří náladu třeba při tajemné dračí bouři zvěstující smrt některého z draků.
Až na ty zombíky
Sama zápletka už tak překvapivá není. Ošiřelá dívenka patří k vyvoleným, takzvaným strážcům draků, takže jim s podporou věrné myšky pomáhá z císařského vězení a dračí vejce stráží před zákeřným čarodějem. Dotyčné vejce mění majitele poněkud mechanicky, což zbytečně nastavuje čas, a bohužel ve finále, kde se vynoří i zástup zombíků, přijdou ke slovu obehrané laserové efekty; tady se novinka nevyhne módnímu stereotypu.
Na druhé straně však příběhu nechybí jak prozaický humor, když obdoba Popelky zašívá drakovi křídlo nebo uděluje pěstní lekci svému vrstevníkovi, nadutému následníkovi trůnu, tak poetický dotek orientální výuky, kterak usměrnit a využít duchovní energii, již děti přijímají až kupodivu přirozeně. Nemá totiž pouze podobu bojové síly, v lyrické pasáži třeba poslouží k „ochočení“roje světlušek.
Trochu jako dinosauři
Nicméně hlavní přitažlivost pro dětské publikum zosobňují právě draci, kteří se nejen výtvarně liší od domácí vžité představy vícehlavých netvorů požírajících princezny.
Třebaže také budí respekt svými fyzickými schopnostmi, současně vyzařují jistou eleganci, vznešenost a moudrost.
Navíc stavbou i pohybem těl připomínají tak trochu dinosaury, čímž si možná malé diváky získávají bez ohledu na kulisy v pozadí.